čtvrtek 8. března 2012

Den 5: Phnompenh

Večerní příjezd do Phnompenhu byl docela tristní. PP je spíše milionová vesnice a podle toho to vypadalo. Navíc jsme měli četné informace o tom, jak je nebezpečný, a tak nás průjezd spoře osvícení ulicemi nenaplňoval optimismem. V centru u královského paláce už to přece jen vypadalo lépe a busík zastavil záhy u našeho hotelu, bylo třičtvrtě na deset... Br, šest a půl hodiny jízdy. Hotel byl až moc nobl až stylový a tak jsme povečeřeli v guesthousu naproti.
Ráno moudřejší večera a na slunci už to přece jen vypadalo lepe. Plán byl jasný : královský palác, Stříbrná pagoda, národní muzeum a pak se uvidí. Jenže po příchodu k paláci jsme zjistili, že MDŽ je tu státním svátkem, což znamenalo, že palác I pagoda jsou zavřené. Získaný čas se nám tak hodil na další překvapení dne. Muzeum zavřené nebylo a tak jsme si v jeho pěkné červené dřevěné stavbě prohlédli četné sochy z budhistického I hinduistického panteonu. Zbytek dne jsme už strávili odhalováním šokující komunistické historie Kambodži.
17. duben 1975 se navždy stane milníkem zdejší historie. Toho dne se Pol Potovi Rudí Khmérové zmocnili hlavního města a nastala jejich téměř čtyři roky trvající hrůzovláda. Během dvou dnů byli všichni obyvatel milionové metropole vystěhování na venkov, kdo něco uměl nebo vystudoval, byl popraven. Rudé gardy neomezeně vládly zemi a hospodářství se zcela zhroutilo. Genocidou na vlastním národu vyvraždili polpotovci 2 000 000 lodí, čili třetinu populace.
Třináct kilometrů od města se nacházejí Killing Fields, jedno ze dvou set popravišť rozesetých po celé zemi. Dojeli jsme tam s Jardou a Sheilou tuktukem. Klidné ploše porostlé pár stromy vévoda moderní stúpa schraňující ostatky většiny že 17 000 zde popravených oběti. U vchodu jsme se vstupenkami obdrželi I audioprůvodce.
Političtí vězni komoušů sem byli přiváženi v noci a pro úsporu nákladů byli popravováni nejrůznějším nářadím - bambusovými a železnými tyčemi, sekerami, noži, motykami... Ženy byly obvykle před popravou znásilněny. Malé děti byly zabíjeny úderem o strom. Režim byl toho názoru, že "plevel je nutno vytrhat I s kořeny" a tak vyvražďoval celé rodiny. Oběti byly popravovány na okraji svého hrobu a každá jejich vrstva zasypána DDT. Byly sem sváženy z věznice S-21 ve městě, což byla naše další zastávka.
Věznice, bývalá střední škola, je dnes muzeem genocidy, zapsaným na seznamu UNESCO. Po obědové pauze jsme přišli na třetí hodinu, kdy se promítá film. Příběh dvou mladých manželů, vyprávění matkou díky, ilustroval šílenství doby. On, původní mladý mnich se přidal k Rudým Khmérům, ona byla vystěhována na venkov. Citace z dopisů dokladovaly jejich zoufalství a bezmocnost. Oba skončili v S-21. Zde vězni čekali za mnohaměsíčních mučení na odvoz na Killing Fields. Ve filmu se objevily I výpovědí dozorců a popravčích. V jednotlivých místnostech muzea byly I kromě fotografií vězňů I ilustrace dokumentující mučicí metody. Je neuvěřitelné, co všechno si na sebe dokážou lidi vymyslet. A ještě hůře by se to popisovalo.

Tuktukem jsme se vrátili do centra, ostatní vyrazili podél nábřeží Mekongu na procházku, já se vrátil přímo do hotelu. Na večerní poradě řešíme dopravu na zítra k moři I plán dalších dnů.

Žádné komentáře:

Okomentovat