Odjezd v 8:15 na nedaleky autobusak, ranni projizdka motorkovym zavodistem v ulicich, ranni ledova kava a v 10:00 (vic nez presne) odjezd. Autobus byl dost slusny I velky aby bez problemu pobral nasich sest kol. A s nohama jsem se taky v pohode vesel.
Tesili jsme na visuty dalnicni most pres rameno Mekongu, ktery jsme videli z reky. Jeho vysoke pilire nesouci lana jsou v te zdejsi rovine videt dost daleko. Najeli jsme sice na dalnici, ale v praxi to znamenalo pouze mytnici a rozsireni na dva pruhy v kazdem smeru. Jinak se nezmenilo nic. Cestu lemovala stejna tropicka mozaika jako v predeslych dnech. Hlavnich ramen Mekongu je vic, a pres vsechny nas prevedly stejne velkoryse mosty.
Prvni dve hodiny jizdy jsme pokratili mariaskem, po pauze se nejak zadrimlo a pred puldruhou jsme vykladali kdesi v Saigonu asi 11 km od letiste. Slozili kola a ocitli se v motorkovem pekle. Na dva pruhy jsme si uz zvykli, ted ovsem byly ctyri. Po 2 km jsme se pretim bordelem schovali do hospody za hromadu nudli s krevetami a piva Saigon. Po patem jsme prece jen prestali prokrastinovat a vydali se na zaver cesty. Teda odbocovani vlevo v tomto, nic moc. Ale je to jen duslednejsi aplikace toho, co uz Jarda popsal drive. Zhruba 200 m se zacneme pomalu ale jednoznace sunout z praveho okraje doleva. Pravda, tady v Saigonu prece jen trochu ukazujeme levou rukou. Kdyz blikne zelena, je nutno ihned vyjet a nasunout se do stredu krizovatky, aby se zablokovali jedouci v protismeru. Pak je mozno odboceni dokoncit.
Narocnou cestu na letiste jsme absolvovali ve vzorne hlidane skupine: Jarda a GPS nas vedli, ja jistil zadek. Saigonske letiste je docela podobne prazskemu (a asi 152x lepsi a novejsi, nez hanojske), k priletum jsme tedy museli absolvovat narocny kopec do prvniho patra. Nasli klidne misto na demontaz kol, udelali shaneci bojovku na kartony pro zabaleni kol a nez jsme se pustili do teto nezbytne a nepopularni cinnosti, vydal se Jarda do mesta shanet pivo. Pro jistotu vyrazil do toho silenstvi bez pasu, mobilu I pojisteni. Nastesti prezil a uspel. Neprivezl sice pivo, jenom Heineken, ale zato I s hromadou ledu. A hned se balilo lip. Na odbaveni byl opet problem s nafouknutnymi pmeumatikami kol. Fakt by mne zajimalo, ktere nonfyzikalni hovado zadefinovalo do predpisu pneumatiku jako tlakovou nadobu!!!
Let v pohode, s Jenikem Chodcem a Tremi sestrami se dobre leta. No a pristani ve Frankfurtu presne s vychodem slunce a Modlitbou pro partu je take hezky zazitek.
Pristavuji chobot v Praze, je konec vyletu.
Ujeto na kole: 14 km, uleteno: 11 800 km
středa 21. března 2012
úterý 20. března 2012
Den 16: Deltou Mekongu
Věřte, nevěřte, v 5:30 ráno nás opravdu před hotelem čekal náš doprovod - manželská dvojice a současně kormidelníci dvou malých člunů. Vyplouvali jsme, jako pár dalších malých I větších turistických lodí, před úsvitem, abychom stihli východ slunce nad Mekongem. Nepluli jsme po hlavním rameni, to jsme opět jen zahlédli, ale odbočili jsme směrem k vyhlá§enému plovoucím trhu. A to kýžené slunce vyšlo po šesté, no upřímný, nic moc.
Plovoucí trh, to bylo něcojiného. Změť malých I velkých lodí naložených všemožnými produkty tvoří malý labyrint. Většina bachratých plavidel vypadá velmi letitě. Zdejší říční lodě do délky asi 15 má mají lodní motor s dlouhou hřídelí šroubu šikmo zanořenou do vody. Celé je to tak šikovněvyváženo na kulovém čepu, že se s motorem dá snadno manipulovat a dokonce se dá otočit o 180 stupňů a položit do lodí. To hodí dost často pro čištění hřídele, na něhož se často namotávají předměty v řece: rostlinky plovoucích hyacintů, provázky a hlavně nejrůznější kusy igelitu. Zastavováli jsme kvůli tomu poměrně často, zvláště na malých kanálech. Plovoucí trh počítá I s návštěvníky. Naši loďku bryskně zahákovala jiná pidiloďka, aby nám mohla nabídnout čerstvou kávu.
Je tu živo. Kolem řeky či kanálu je to klasický mix palem a dřevěných domečků, po vodě plují plavidla všech velikostí. Nejdrsnější jsou velké ocelové lodě. Proti proudu jedou naprázdno s boky několik metrů vysokými, zpět plují naloženo tak, že vypadají jako potopení. V mělčích místech při odlivu dokonce musí čekat nasednuté na dno.
Po asi 10 km jsme zastavili v manufakture na nudle. Cely proces vyroby byl pekne videt na par metrech. Z ridkeho ryzoveho testa se udela na rozpalene peci neco jako trictvrte metru velka palacinka, ktera se potom 6 hodin dosousi na slunci. Potom se prenese ke krajecimu stroji, kde se jedna po druhe nareze a napytluje. Celkem za den vyrobi tunu nudli.
Po mensim kanalu jsme dopluli k dalsimu mensimu plovoucimu trhu, sem uz dorazily jen ty mensi lodky, jako byly nase. A pak jsme zajeli do uplne maleho kanalu par metru sirokeho. Razem byl pryc ruch reky a my pluli zelenym tunelem vodnich palem obcas prerusenym nejakou chysi. Podel kanalu vedla stezicka, kde jezdily na kole deti ze skoly. No idylka. Kousek jsme se I prosli, az jsme po moste presli do zahradni restaurace na samostatnem ostruvku. Po skvelem obede jsme jeste mohli obejit celou zahradu, kde rostly banany, ananasy a dalsi ovoce, ktere ani neznam. Velka pohoda. Jo a jeste predtim nas nas vesely kormidelnik naucil vietnamsky pripijet a tak jsme pilne nacvicovali.
Pokracovali jsme kanalem jeste uzsim a citelne zasvinenym - sroub bylo nutno cistit co par minut. Nakonec jsme se velkym kanalem vratili zpet na rameno reky a do Can Tho. Dorazili jsme po druhe hodine, vyznamne pozdeji oproti planu, ale myslim, zr to nikomu vubec nevadilo.
Po pauze vyjeli dobrovolnici na kola. Po vcerejsi lekci zdejsiho provozu jsem si nechtel kazit den. Vyjeli Jarda, Tomas a Martin. Ja po chvili relaxu vyrazil do mesta. Jako chodec jsem tu byl naprosty exot, chodniky tu slouzi predevsim jako parkoviste pro motocykly. Lide bud sedi v poulicnich kavarnach a hospudkach nebo na motorce. Jako naprosta vyjimka jsem se stal stredem zajmu mototaxikaru, kteri tu slouzi pesim sockam nevlastnicim motocykl.
Cykliste daleko nedojeli. Presne receno 5 km, nasli hospudku, dali par piv slovy ctyri a jeli dom. Jejich cesta vsak dala trosku prehled o hospodske ctvrti nedaleko naseho hotelu a tak jsme sli tam. Zahradni restauraci byly jeste hezci slecny nez vcera, a navic se nam intezivne snazily dolevat pivo a dodavat led do nej (zapomnel jsem napsat, ze co jsme zpet na kontinentu jsme si museli na tuhle prasarnu zvyknout). Vecere byla prijemna a kdyz si Tomas pujcil pekneho gibsona, ktereho tam v hospe meli, a my k tomu trochu zazpivali, tak bylo jeste veseleji. Pozdeji zahral I Roman a to uz se slecny z obsluhy zase kolem nas srocovaly. A taky jeden docela sympatak Vietnamec si na nasi muziku zalibne podupaval u vedlejsiho stolu. Po chvilce prisel, jestli si taky muze zahrat a hned po par prvnich akordech bylo jasne, ze docela umi. Chtel hrat mezinarodni (americke), Katusu jsme mu brutalne zatrhli, sesli jsme se na House of Rising Sun a nakonec jsme ho presvedcili na neco vietnamskeho. K tomu si na zpev pozval jednu z obsluhujicich slecen a ta zpivala opravdu moc hezky. Pak byla rada na nas atd. Tusim ze tam bylo I neco zdejsi slabe vodky. Jo a ta kytara byla toho clovicka.
Ujeto na clunu asi 50 km
Plovoucí trh, to bylo něcojiného. Změť malých I velkých lodí naložených všemožnými produkty tvoří malý labyrint. Většina bachratých plavidel vypadá velmi letitě. Zdejší říční lodě do délky asi 15 má mají lodní motor s dlouhou hřídelí šroubu šikmo zanořenou do vody. Celé je to tak šikovněvyváženo na kulovém čepu, že se s motorem dá snadno manipulovat a dokonce se dá otočit o 180 stupňů a položit do lodí. To hodí dost často pro čištění hřídele, na něhož se často namotávají předměty v řece: rostlinky plovoucích hyacintů, provázky a hlavně nejrůznější kusy igelitu. Zastavováli jsme kvůli tomu poměrně často, zvláště na malých kanálech. Plovoucí trh počítá I s návštěvníky. Naši loďku bryskně zahákovala jiná pidiloďka, aby nám mohla nabídnout čerstvou kávu.
Je tu živo. Kolem řeky či kanálu je to klasický mix palem a dřevěných domečků, po vodě plují plavidla všech velikostí. Nejdrsnější jsou velké ocelové lodě. Proti proudu jedou naprázdno s boky několik metrů vysokými, zpět plují naloženo tak, že vypadají jako potopení. V mělčích místech při odlivu dokonce musí čekat nasednuté na dno.
Po asi 10 km jsme zastavili v manufakture na nudle. Cely proces vyroby byl pekne videt na par metrech. Z ridkeho ryzoveho testa se udela na rozpalene peci neco jako trictvrte metru velka palacinka, ktera se potom 6 hodin dosousi na slunci. Potom se prenese ke krajecimu stroji, kde se jedna po druhe nareze a napytluje. Celkem za den vyrobi tunu nudli.
Po mensim kanalu jsme dopluli k dalsimu mensimu plovoucimu trhu, sem uz dorazily jen ty mensi lodky, jako byly nase. A pak jsme zajeli do uplne maleho kanalu par metru sirokeho. Razem byl pryc ruch reky a my pluli zelenym tunelem vodnich palem obcas prerusenym nejakou chysi. Podel kanalu vedla stezicka, kde jezdily na kole deti ze skoly. No idylka. Kousek jsme se I prosli, az jsme po moste presli do zahradni restaurace na samostatnem ostruvku. Po skvelem obede jsme jeste mohli obejit celou zahradu, kde rostly banany, ananasy a dalsi ovoce, ktere ani neznam. Velka pohoda. Jo a jeste predtim nas nas vesely kormidelnik naucil vietnamsky pripijet a tak jsme pilne nacvicovali.
Pokracovali jsme kanalem jeste uzsim a citelne zasvinenym - sroub bylo nutno cistit co par minut. Nakonec jsme se velkym kanalem vratili zpet na rameno reky a do Can Tho. Dorazili jsme po druhe hodine, vyznamne pozdeji oproti planu, ale myslim, zr to nikomu vubec nevadilo.
Po pauze vyjeli dobrovolnici na kola. Po vcerejsi lekci zdejsiho provozu jsem si nechtel kazit den. Vyjeli Jarda, Tomas a Martin. Ja po chvili relaxu vyrazil do mesta. Jako chodec jsem tu byl naprosty exot, chodniky tu slouzi predevsim jako parkoviste pro motocykly. Lide bud sedi v poulicnich kavarnach a hospudkach nebo na motorce. Jako naprosta vyjimka jsem se stal stredem zajmu mototaxikaru, kteri tu slouzi pesim sockam nevlastnicim motocykl.
Cykliste daleko nedojeli. Presne receno 5 km, nasli hospudku, dali par piv slovy ctyri a jeli dom. Jejich cesta vsak dala trosku prehled o hospodske ctvrti nedaleko naseho hotelu a tak jsme sli tam. Zahradni restauraci byly jeste hezci slecny nez vcera, a navic se nam intezivne snazily dolevat pivo a dodavat led do nej (zapomnel jsem napsat, ze co jsme zpet na kontinentu jsme si museli na tuhle prasarnu zvyknout). Vecere byla prijemna a kdyz si Tomas pujcil pekneho gibsona, ktereho tam v hospe meli, a my k tomu trochu zazpivali, tak bylo jeste veseleji. Pozdeji zahral I Roman a to uz se slecny z obsluhy zase kolem nas srocovaly. A taky jeden docela sympatak Vietnamec si na nasi muziku zalibne podupaval u vedlejsiho stolu. Po chvilce prisel, jestli si taky muze zahrat a hned po par prvnich akordech bylo jasne, ze docela umi. Chtel hrat mezinarodni (americke), Katusu jsme mu brutalne zatrhli, sesli jsme se na House of Rising Sun a nakonec jsme ho presvedcili na neco vietnamskeho. K tomu si na zpev pozval jednu z obsluhujicich slecen a ta zpivala opravdu moc hezky. Pak byla rada na nas atd. Tusim ze tam bylo I neco zdejsi slabe vodky. Jo a ta kytara byla toho clovicka.
Ujeto na clunu asi 50 km
pondělí 19. března 2012
Den 15: První den v deltě Mekongu
Zpěváky karaoke jsem podcenil. Vyluzovali příšerné zvuky minimálně do dvou. Ale nás to nezlomilo - v osm jsme uz byli na ceste a po 10 km staveli na snidani - nudle, zelenina, krevety v polevce. Raz krajiny se nezmenil, clevo kanal, s domecky po obou stranach s cilym lodnim provozem. Trvale obydlena byla I druha strana silnice. Ale prece jen uz to melo takovy venkovsky raz. Jarda vcera ve slabe chvili slibil Spelde zatacku, jenze te jsme se dockali az po 35 km, kdyz jsme pred polednem dorazili k Mekongu. Tedy spise tusili, ze
dorazili, protoze az do vecera jsme jedno z hlavnich ramen zahledli jen parkrat. Pripojili jsme se na vyznamnejsi silnici, coz predevsim znamenalo, ze zhoustl provoz.
Po delsi poledni pauze, kdy jsme se krome obeda (nudle, zelenina, krevety v polevce) predevsim schovavali pred polednim zarem, jsme pokracovali po statovce vedouci opet podel kanalu, pro zmenu po jeji prave strane. Kdy zrovna nebylo mesto, tvorila krajinu tropicka idylka. Drevene rybarske domecky obcas s cinskymi sitemi, kokosove palmy, vodni palmy, obcas lavka pres kanal. Bohuzel jsme si to mohli vychutnat jen pri fotopauzach, protoze s pribyvajicim odpolednem provoz stale houstl, predevsim motorkami. Ale nejhorsi byli autobusy - jezdily dost natesno, ridici jsou tu proste zvykli si ziskavat prostor silou. Cestou jsme videli I havarku motorky a dokonce nazivo I srazeni chodce motorkou jedouci po leve strane v protismeru. To je dalsi zdejsi velky nesvar. Ti co se do provozu boji, jezdi protismeru v prasne krajnici.
Kdyz uz jsme toho fakt meli po krk, nasli jsme v mape paralelni cestu podel Mekongu. Jenze 2,5 km odbocka nas dovedla k nejake fabrice a tam se obracela proti proudu Mekongu. Vratili jsme se tedy zpatky na hlavni.
Can Tho je v mem cyklopruvodci LP popsano jako ospale provincni mesto. No, pravda, je 12 let stary... Asi deset km pred centrem se cesta rozsirila na dva pruhy v kazdem smeru, ale moc to nepomohlo. No, dojeli jsme ve zdravi, ale bylo to o fous.
Nasli jsme hotel, u clovicka, ktery se tam nejak objevil, jsme zakoupili po 15 USD dopoledni vylet cluny po kanalech Mekongu (Jarda: kdybych tohle udelal v Africe, tak uz ho vickrat neuvidim). Po dnesni nudlove diete jsme zatouzili po necem lepsim a tak jsme vlezli do "lepsarny". V casti Evropska jidla meli Korean BBQ ;) Dal jsem si steak na pepri s hranolky a grilovany lilek. Lilek byl oloupany, skvEle namekko a s prazenymi orisky. Steak mi prinesli s hulkami a 5 hranolky. Byl ale upraven namekko tak, ze se maso dalo zpracovat. Priobjedal jsem si extra hranolky a vedle nich na talirku byla miska s cukrem a maslem. Po chvilce dohadovani jsem z obsluhy vykutal sul a moc hezka slecna cisnice se zdesene divala, jak si ty hranolky kazim.
Zitra vstavame v 5, br.
Ujeto na kole: 92 km
dorazili, protoze az do vecera jsme jedno z hlavnich ramen zahledli jen parkrat. Pripojili jsme se na vyznamnejsi silnici, coz predevsim znamenalo, ze zhoustl provoz.
Po delsi poledni pauze, kdy jsme se krome obeda (nudle, zelenina, krevety v polevce) predevsim schovavali pred polednim zarem, jsme pokracovali po statovce vedouci opet podel kanalu, pro zmenu po jeji prave strane. Kdy zrovna nebylo mesto, tvorila krajinu tropicka idylka. Drevene rybarske domecky obcas s cinskymi sitemi, kokosove palmy, vodni palmy, obcas lavka pres kanal. Bohuzel jsme si to mohli vychutnat jen pri fotopauzach, protoze s pribyvajicim odpolednem provoz stale houstl, predevsim motorkami. Ale nejhorsi byli autobusy - jezdily dost natesno, ridici jsou tu proste zvykli si ziskavat prostor silou. Cestou jsme videli I havarku motorky a dokonce nazivo I srazeni chodce motorkou jedouci po leve strane v protismeru. To je dalsi zdejsi velky nesvar. Ti co se do provozu boji, jezdi protismeru v prasne krajnici.
Kdyz uz jsme toho fakt meli po krk, nasli jsme v mape paralelni cestu podel Mekongu. Jenze 2,5 km odbocka nas dovedla k nejake fabrice a tam se obracela proti proudu Mekongu. Vratili jsme se tedy zpatky na hlavni.
Can Tho je v mem cyklopruvodci LP popsano jako ospale provincni mesto. No, pravda, je 12 let stary... Asi deset km pred centrem se cesta rozsirila na dva pruhy v kazdem smeru, ale moc to nepomohlo. No, dojeli jsme ve zdravi, ale bylo to o fous.
Nasli jsme hotel, u clovicka, ktery se tam nejak objevil, jsme zakoupili po 15 USD dopoledni vylet cluny po kanalech Mekongu (Jarda: kdybych tohle udelal v Africe, tak uz ho vickrat neuvidim). Po dnesni nudlove diete jsme zatouzili po necem lepsim a tak jsme vlezli do "lepsarny". V casti Evropska jidla meli Korean BBQ ;) Dal jsem si steak na pepri s hranolky a grilovany lilek. Lilek byl oloupany, skvEle namekko a s prazenymi orisky. Steak mi prinesli s hulkami a 5 hranolky. Byl ale upraven namekko tak, ze se maso dalo zpracovat. Priobjedal jsem si extra hranolky a vedle nich na talirku byla miska s cukrem a maslem. Po chvilce dohadovani jsem z obsluhy vykutal sul a moc hezka slecna cisnice se zdesene divala, jak si ty hranolky kazim.
Zitra vstavame v 5, br.
Ujeto na kole: 92 km
sobota 17. března 2012
Den 14: Zpet na pevninu
Oproti planu na 8:00 sehnali jsme lodni listky az na 13:00. Chteli jsme dojet az k Mekongu. Namisto toho jsme meli dalsi line rano se snidani na plazi.
Bylo nam ujeti 14 km napric ostrovem do nejjiznejsiho pristavu. Po prasne ceste mezi lesy to trvalo slabou hodinku. Občas jsme se potkali se základy nové dálnice, no hrůza, takový čínský přístup. V přístavu jsme si našli hospůdku s výhledem na dlouhé molo, kde již stála připravena naše rychloloď Superdong IV, na níž jsme se po obědě nalodili.
Loď byla docela moderní, spousta místa na nohy a ani klima nebyla nijak šílená. A tak jsem ty dvě hodinky, během kterých jsme urazili 90 km k pevnině, úspěšně proklimbal. Najednou tu byl přístav v rušném velkoměstě Gia, z něhož nám bylo propracovat se na severovýchod. Nebylo to úplně jednoduché, dvakrát nás místní poslali špatně a my si přes 5 km zajeli. A tak došlo na GPS a s její pomocí jsme se z města v rušném provozu motorek po širokých ulicích dostali. Po pár JV kilometrech konečně přišla kýžená odbočka na Saigon. Taky už bylo po páté a nám bylo jasné, že dnes Mekong nebude ani náhodou.
Provoz zmírnil, teplota klesla a v balíku se pěkně jelo. Cesta je souvisle osídlena. Na levé straně byl velký kanál využívaný I velkými loděmi. Od silnice je oddělen frontou domků s obchůdky a hospůdka, po pravé straně je totéž. Zcela rovinatou cestu občas zpestří můstek přes odbočující malý kanál. Zvláštní kapitolou jsou kavárničky (Ca Phè), nemají vůbec žádné stolky, jenom zavěšené hamaky. S blížícím se soumrakem jsme se rozhodli v jedné přespat, protože hotel v tomto kraji byl velkou neznámou. Když jsme konečně majiteli rituálními tanečky rukama nohama vysvětlili, co chceme, vyděsila ho to natolik, že nám sdělil, že 4 km odtud je hotel. Považovali jsme to za milosrdnou lež, kterou se nás chce zbavit. O to více nás překvapilo, když jsme po 1,5 km na hotel opravdu narazili.
Zbrusu nový hotýlek je možná pro nás až příliš luxusní. Večeři jsme našli v nedaleké zahradní hospůdce, nudle I rýže s krevetami a zeleninou velmi vyhovující, stejně jako s ledem zkonzumovaná basa piva Saigon (pro znalce - červený ). V hotelu je sice o patro níž karaoke, ale spát se bude dobře. K Mekongu zbývá asi 50 km, do Saigonu asi 200.
Ujeto 54 km na kole, 90 km lodí.
Bylo nam ujeti 14 km napric ostrovem do nejjiznejsiho pristavu. Po prasne ceste mezi lesy to trvalo slabou hodinku. Občas jsme se potkali se základy nové dálnice, no hrůza, takový čínský přístup. V přístavu jsme si našli hospůdku s výhledem na dlouhé molo, kde již stála připravena naše rychloloď Superdong IV, na níž jsme se po obědě nalodili.
Loď byla docela moderní, spousta místa na nohy a ani klima nebyla nijak šílená. A tak jsem ty dvě hodinky, během kterých jsme urazili 90 km k pevnině, úspěšně proklimbal. Najednou tu byl přístav v rušném velkoměstě Gia, z něhož nám bylo propracovat se na severovýchod. Nebylo to úplně jednoduché, dvakrát nás místní poslali špatně a my si přes 5 km zajeli. A tak došlo na GPS a s její pomocí jsme se z města v rušném provozu motorek po širokých ulicích dostali. Po pár JV kilometrech konečně přišla kýžená odbočka na Saigon. Taky už bylo po páté a nám bylo jasné, že dnes Mekong nebude ani náhodou.
Provoz zmírnil, teplota klesla a v balíku se pěkně jelo. Cesta je souvisle osídlena. Na levé straně byl velký kanál využívaný I velkými loděmi. Od silnice je oddělen frontou domků s obchůdky a hospůdka, po pravé straně je totéž. Zcela rovinatou cestu občas zpestří můstek přes odbočující malý kanál. Zvláštní kapitolou jsou kavárničky (Ca Phè), nemají vůbec žádné stolky, jenom zavěšené hamaky. S blížícím se soumrakem jsme se rozhodli v jedné přespat, protože hotel v tomto kraji byl velkou neznámou. Když jsme konečně majiteli rituálními tanečky rukama nohama vysvětlili, co chceme, vyděsila ho to natolik, že nám sdělil, že 4 km odtud je hotel. Považovali jsme to za milosrdnou lež, kterou se nás chce zbavit. O to více nás překvapilo, když jsme po 1,5 km na hotel opravdu narazili.
Zbrusu nový hotýlek je možná pro nás až příliš luxusní. Večeři jsme našli v nedaleké zahradní hospůdce, nudle I rýže s krevetami a zeleninou velmi vyhovující, stejně jako s ledem zkonzumovaná basa piva Saigon (pro znalce - červený ). V hotelu je sice o patro níž karaoke, ale spát se bude dobře. K Mekongu zbývá asi 50 km, do Saigonu asi 200.
Ujeto 54 km na kole, 90 km lodí.
pátek 16. března 2012
Den 13: Phu Quoc!
Po včerejším večerů následovalo lazy morning. Dvojice balily kola do v okolí sehnaných kartonů a naše trojka se sešla na dlooouhou snídani ve včerejší plážové hospůdce. Tak jsme dožili do půl dvanácté, kdy dorazil taxík pro holky a my mohli vyrazit na výlet do SV cípu ostrova.
Nejprve jsme neúspěšně sháněli banku ve městě - ty stotisíce nějak ubývají... Po asfaltce podél pobřeží dál, jenže se změnila v prašnou, ta v pěšinu... Místní malá slečna s kolem se nabídla, že nás dovede na hlavní. Pěšinkami mezi palmami a vesničkami jsme se po pár km jsme se opravdu dostali na asfaltku. Slečna byla opravdová průvodkyně,. nabídla nám I bonbóny (obvykle je tomu naopak ;), ale v cíli si řekla o odměnu. Nevím, zda ji 20 000 uspokojilo... Na asfaltu jsme udělali balík a svištěli dál na sever. Před řekou jsme odbočili k pobřeží do rybářské vesničky, kde měl být další dřevěný most. Ale místo něho byly jen zbytky. Naštěstí tam byla hospůdka a po pivku jsme se vrátili k asfaltce. Po moderním mostě jsme překonali řeku a zahnuli na prašnou podél pobřeží. Začala nejkrásnější část cesty. Silnička se vlnila podél pláže, na jedné z nich jsme se vykoupali. Údajně je to nejkrásnější pláž na Phu Quocu, a asi jo. Jenom jsem si to trochu pokazil, když jsem se propadl do mořem podemletého břehu a drobně se odřel. Nic zásadního, ale krve jak z prasete.
O kousek dál, měli jsme 30 km, se objevila plážová hospoda, kde jsme do čtyř poklidně pooběvali. A pak dál na sever, rybářských vesničkami,kde se sušily a třídily malé rybičky, zřejmě na místní znamenitou rybí omáčku. Dosáhli jsme SV mysu a odbočili do vnitrozemí zpět. Zřejmě se zde chystá další silnice, ale tady jsme to ještě stihli. Prašná, po malém dešti zvlhčení cesta, byla zpestřena několika zborcenými mosty, které nahradily osvěžující brody. Zároveň se několikrát změnil druh lesa, od vysokých stromů pořídký porost nízkých bílých stromů. Dlouhými sjezdem jsme se najednou k mému překvapení ocitli u již zmíněného moderního mostu a po stejné silnici se vrátili zpět.
Jsme zpátky na naší pláži u BBQ, Špelda odpadla a je čas na vyprávění chlapských životních příběhů...
Ujeto na kole: 70 km
Nejprve jsme neúspěšně sháněli banku ve městě - ty stotisíce nějak ubývají... Po asfaltce podél pobřeží dál, jenže se změnila v prašnou, ta v pěšinu... Místní malá slečna s kolem se nabídla, že nás dovede na hlavní. Pěšinkami mezi palmami a vesničkami jsme se po pár km jsme se opravdu dostali na asfaltku. Slečna byla opravdová průvodkyně,. nabídla nám I bonbóny (obvykle je tomu naopak ;), ale v cíli si řekla o odměnu. Nevím, zda ji 20 000 uspokojilo... Na asfaltu jsme udělali balík a svištěli dál na sever. Před řekou jsme odbočili k pobřeží do rybářské vesničky, kde měl být další dřevěný most. Ale místo něho byly jen zbytky. Naštěstí tam byla hospůdka a po pivku jsme se vrátili k asfaltce. Po moderním mostě jsme překonali řeku a zahnuli na prašnou podél pobřeží. Začala nejkrásnější část cesty. Silnička se vlnila podél pláže, na jedné z nich jsme se vykoupali. Údajně je to nejkrásnější pláž na Phu Quocu, a asi jo. Jenom jsem si to trochu pokazil, když jsem se propadl do mořem podemletého břehu a drobně se odřel. Nic zásadního, ale krve jak z prasete.
O kousek dál, měli jsme 30 km, se objevila plážová hospoda, kde jsme do čtyř poklidně pooběvali. A pak dál na sever, rybářských vesničkami,kde se sušily a třídily malé rybičky, zřejmě na místní znamenitou rybí omáčku. Dosáhli jsme SV mysu a odbočili do vnitrozemí zpět. Zřejmě se zde chystá další silnice, ale tady jsme to ještě stihli. Prašná, po malém dešti zvlhčení cesta, byla zpestřena několika zborcenými mosty, které nahradily osvěžující brody. Zároveň se několikrát změnil druh lesa, od vysokých stromů pořídký porost nízkých bílých stromů. Dlouhými sjezdem jsme se najednou k mému překvapení ocitli u již zmíněného moderního mostu a po stejné silnici se vrátili zpět.
Jsme zpátky na naší pláži u BBQ, Špelda odpadla a je čas na vyprávění chlapských životních příběhů...
Ujeto na kole: 70 km
Den 12: Příjezd na Phu Quoc
Trajekt jel v osm dvacet, slečna z cestovky nás k němu eskortovala na motorce. Přístaviště se teprve buduje, v kryté čekárně už ale fungoval bufítek, kde měl znamení vietnamské ledové kafe. To se překape úžasná místní káva chutnající po čokoládě (je v tom nějaký trik při výrobě, Radka ji viděla, tak třeba ji popíše v diskusi ) a zasype se hromadou ledu. Je to lepší než řecké frapé a to je co říct. Závislost se buduje rychle.
Na trajektu se nás snažili natlačit do ledově klimatizovaného salónu, ale my jim zdrhli na dolní palubu, kde byl bar s větrákem a pustili se s Tomem a Jardou do mariáše. Prohrál jsem 120 000, některá přísloví asi nefungují stoprocentně. Po dvou hodinách klidném plavby se z mohutného oparu, který skrýval I obzor, vynořil vytoužený ostrov a po další půlhodině jsme přistávali u skromného přístaviště u
Phu Quoc je celý zalesněný a pláže jsou na západní straně. Naše trasa tedy vedla přes SV výběžek obloukem přes národní park. Po 9 km jízdy prašnou cestou na sever byla vesnička, a samozřejmě hospůdka. Po skvělých nudlích jsme mohli pokračovat. K našemu překvapení se prašná cesta proměnila v náčrt dálnice, kde jsme střídavě pomalu stoupali po levé či pravé straně. Kolem byly nádherné lesy a dálnice působila jako strašná jizva v krajině. Nakonec se dálnice ustála v obou pruzích a my v nulovém provozu jeli dál na jihovýchod. Přibylo osídlení, místní obyvatelstvo využívalo odstavný pruh k sušení pepře rostoucího na okolních plantážích. Vypadaly jako takové malé chmelnice. Tak jsme dojeli k hlavnímu městu Duong Dong, na jehož okraji se dálnice změnila v úzkou prašnou cestu, po níž jsme vjeli do městského ruchu. Hlavní ulice už byla samozřejmě už široká, asfaltová a se semafory. Propletli jsme se živými ulicemi, po dřevěném mostu překonali řeku a najeli na pobřežní dálnici. Vyřídili jsme letenky pro holky na zítra a našli bungalovy pár metrů od pláže.
Dnes byl poslední společný večer, zítra odlétá Majka, Sheila a Alenka. Dalí jsme si úžasné plážové BBQ, ryby a jiné potvory, na mne vyšly tři obří krevety. Paráda. Dekadentně jsme ty hody s Martinem a Špeldou zapíjeli místní whiskou Wall Street. Večeře skončila a dvojice se odešly loučit, zatímco my pokračovali druhou lahví. A tak jsem poprvé nenapsal blog...
Ujeto: 42 km na kole; 45 km lodí
Na trajektu se nás snažili natlačit do ledově klimatizovaného salónu, ale my jim zdrhli na dolní palubu, kde byl bar s větrákem a pustili se s Tomem a Jardou do mariáše. Prohrál jsem 120 000, některá přísloví asi nefungují stoprocentně. Po dvou hodinách klidném plavby se z mohutného oparu, který skrýval I obzor, vynořil vytoužený ostrov a po další půlhodině jsme přistávali u skromného přístaviště u
Phu Quoc je celý zalesněný a pláže jsou na západní straně. Naše trasa tedy vedla přes SV výběžek obloukem přes národní park. Po 9 km jízdy prašnou cestou na sever byla vesnička, a samozřejmě hospůdka. Po skvělých nudlích jsme mohli pokračovat. K našemu překvapení se prašná cesta proměnila v náčrt dálnice, kde jsme střídavě pomalu stoupali po levé či pravé straně. Kolem byly nádherné lesy a dálnice působila jako strašná jizva v krajině. Nakonec se dálnice ustála v obou pruzích a my v nulovém provozu jeli dál na jihovýchod. Přibylo osídlení, místní obyvatelstvo využívalo odstavný pruh k sušení pepře rostoucího na okolních plantážích. Vypadaly jako takové malé chmelnice. Tak jsme dojeli k hlavnímu městu Duong Dong, na jehož okraji se dálnice změnila v úzkou prašnou cestu, po níž jsme vjeli do městského ruchu. Hlavní ulice už byla samozřejmě už široká, asfaltová a se semafory. Propletli jsme se živými ulicemi, po dřevěném mostu překonali řeku a najeli na pobřežní dálnici. Vyřídili jsme letenky pro holky na zítra a našli bungalovy pár metrů od pláže.
Dnes byl poslední společný večer, zítra odlétá Majka, Sheila a Alenka. Dalí jsme si úžasné plážové BBQ, ryby a jiné potvory, na mne vyšly tři obří krevety. Paráda. Dekadentně jsme ty hody s Martinem a Špeldou zapíjeli místní whiskou Wall Street. Večeře skončila a dvojice se odešly loučit, zatímco my pokračovali druhou lahví. A tak jsem poprvé nenapsal blog...
Ujeto: 42 km na kole; 45 km lodí
čtvrtek 15. března 2012
Den 11: Rozloučení s Kambodžou
Po včerejších hodech jsme vymýšleli, jak se v Kepu zdržet o den déle, což se nám nepodařilo. Po snídani jsme se zastavili na krabím tržišti pro další spotřebu pamětí našich foťáků, pokračovali jsme u sochy Velké mořské víly (bílá socha asi hinduistické bohyně ) na mysu v centru městečka a skončili u sochy obrovského kraba na hlavní pláži.
Hned za městem jsme zabočili na prašnou zkratku mezi pole, kterou jsem objevil na poněkud hanebné turistické mapě. Kromě zkrácení o 20 km proti asfaltce jsme si slibovali pěknou krajinu. A tímto opravdu začala jedna z nejhezčích kambodžských etap. Nejprve jsme se klikatili mezi rýžovými poli, v této části roku ovšem po sklizni a bez vody. Když se voda v políčkách objevila, nebyla tam kvůli rýži. Mohli jsme ale pozorovat proces výroby soli. To se prostě napustí slaná voda do polí - nádrží a nechá se žhavým sluncem odpařovat. Když voda zahoustne a začne se srážek sůl, je nutno ji pečlivě rozhrnovat, aby vše probíhalo rovnoměrně. Hrablem se vytvoří již bílé řádky soli vysrážené z nasyceného roztoku. A z nich už se ve vzdálenosti asi 1 m tvoří kupičky, které se pak již ukládají do nedalekých skladů. Mezi hladinami salin jsou kupodivu I vesničky a až nás překvapilo, jak děti v nich vypadaly zdravěji a čile. Po pár kilometrech klikatění se cesta propracovala k moři do rybářské osady. Zde kupodivu měli hospůdky, ke nám na počkání vychladili nápoje od čaje až po pivo a my zatím mohli pozorovat ruch domácích zvířat okolo. Zvlášť prasátka byla slyšet.
Po pauze se cestička zúžila do pěšinky a pokračovala palmovými háji podél moře do další vsi, ještě podstatně chudší. Bikování to bylo moc pěkné, cestičky byly zpestřené písečnými vanami a tak jsme si zajezdili moc hezky. Po odbočení od moře čekala další zábava, jízda po hrázích rýžových polí. Cesta při tomto způsobu ježdění sice moc neubíhala, ale zato bylo pořád co fotit. Před polednem, kdy jsme vyjeli zpět na širší prašnou cestu, jsme tak měli najeto jen 20 km. Po pár km jsme našli obchůdek s ovocem a nápoji a poobědvali melouny, ananas, pivo a kolu. Zároveň jsme také zjistili, kde jsme a že snad čtyřpruhová prašná silnice, jíž jsme dosáhli, opravdu vede k vietnamské hranici. Po šesti kilometrech jsme byli na ní a kambodžský výlet se stal minulostí. Moc se nám tu líbilo.
"Vietnamci sázejí rýži, Kambodžané se na to dívají a Laosané poslouchají vleže, jak roste", říká dle naší klientské příručky jedno místní přísloví. V Laosu jsme nebyli, ale když jsme vstoupili mohutnou stavbou hraničního přechodu do Vietnamu, museli jsme zbytku úsloví dát za pravdu. Vietnam je na první pohled rušnější, rozvinutější, bohatší. Rozdíl je jako mezi námi a Německem. Posledních 7 km jsme natočili po asfaltu, který začal hned na hranici. Ha Tien je rušnější, než Phnompenh.
Vyměnili jsme peníze a stali se milionáři. 1 € = 27 000 dongů. Strašně se nám ty nuly motaj. Po ubytování jsem hned vedle našeho hotelu objevil cestovky s trajektem na ostrov Phu Quoc. To byl Můj malý sen od začátku této cesty, přestože v rámcovém plánu nebyl. Tropický ostrov je díky svým skvělým plážím I přírodě volitelným závěrem našich vietnamských zájezdů. Zkrátím to. Podařilo se mi vymyslet takový plán, že jsem přesvědčil spolucestující, abychom tam jeli. YEES, jedeme na Phu Quoc!!!
Ujeto na kole: 42 km
Hned za městem jsme zabočili na prašnou zkratku mezi pole, kterou jsem objevil na poněkud hanebné turistické mapě. Kromě zkrácení o 20 km proti asfaltce jsme si slibovali pěknou krajinu. A tímto opravdu začala jedna z nejhezčích kambodžských etap. Nejprve jsme se klikatili mezi rýžovými poli, v této části roku ovšem po sklizni a bez vody. Když se voda v políčkách objevila, nebyla tam kvůli rýži. Mohli jsme ale pozorovat proces výroby soli. To se prostě napustí slaná voda do polí - nádrží a nechá se žhavým sluncem odpařovat. Když voda zahoustne a začne se srážek sůl, je nutno ji pečlivě rozhrnovat, aby vše probíhalo rovnoměrně. Hrablem se vytvoří již bílé řádky soli vysrážené z nasyceného roztoku. A z nich už se ve vzdálenosti asi 1 m tvoří kupičky, které se pak již ukládají do nedalekých skladů. Mezi hladinami salin jsou kupodivu I vesničky a až nás překvapilo, jak děti v nich vypadaly zdravěji a čile. Po pár kilometrech klikatění se cesta propracovala k moři do rybářské osady. Zde kupodivu měli hospůdky, ke nám na počkání vychladili nápoje od čaje až po pivo a my zatím mohli pozorovat ruch domácích zvířat okolo. Zvlášť prasátka byla slyšet.
Po pauze se cestička zúžila do pěšinky a pokračovala palmovými háji podél moře do další vsi, ještě podstatně chudší. Bikování to bylo moc pěkné, cestičky byly zpestřené písečnými vanami a tak jsme si zajezdili moc hezky. Po odbočení od moře čekala další zábava, jízda po hrázích rýžových polí. Cesta při tomto způsobu ježdění sice moc neubíhala, ale zato bylo pořád co fotit. Před polednem, kdy jsme vyjeli zpět na širší prašnou cestu, jsme tak měli najeto jen 20 km. Po pár km jsme našli obchůdek s ovocem a nápoji a poobědvali melouny, ananas, pivo a kolu. Zároveň jsme také zjistili, kde jsme a že snad čtyřpruhová prašná silnice, jíž jsme dosáhli, opravdu vede k vietnamské hranici. Po šesti kilometrech jsme byli na ní a kambodžský výlet se stal minulostí. Moc se nám tu líbilo.
"Vietnamci sázejí rýži, Kambodžané se na to dívají a Laosané poslouchají vleže, jak roste", říká dle naší klientské příručky jedno místní přísloví. V Laosu jsme nebyli, ale když jsme vstoupili mohutnou stavbou hraničního přechodu do Vietnamu, museli jsme zbytku úsloví dát za pravdu. Vietnam je na první pohled rušnější, rozvinutější, bohatší. Rozdíl je jako mezi námi a Německem. Posledních 7 km jsme natočili po asfaltu, který začal hned na hranici. Ha Tien je rušnější, než Phnompenh.
Vyměnili jsme peníze a stali se milionáři. 1 € = 27 000 dongů. Strašně se nám ty nuly motaj. Po ubytování jsem hned vedle našeho hotelu objevil cestovky s trajektem na ostrov Phu Quoc. To byl Můj malý sen od začátku této cesty, přestože v rámcovém plánu nebyl. Tropický ostrov je díky svým skvělým plážím I přírodě volitelným závěrem našich vietnamských zájezdů. Zkrátím to. Podařilo se mi vymyslet takový plán, že jsem přesvědčil spolucestující, abychom tam jeli. YEES, jedeme na Phu Quoc!!!
Ujeto na kole: 42 km
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)