Odjezd v 8:15 na nedaleky autobusak, ranni projizdka motorkovym zavodistem v ulicich, ranni ledova kava a v 10:00 (vic nez presne) odjezd. Autobus byl dost slusny I velky aby bez problemu pobral nasich sest kol. A s nohama jsem se taky v pohode vesel.
Tesili jsme na visuty dalnicni most pres rameno Mekongu, ktery jsme videli z reky. Jeho vysoke pilire nesouci lana jsou v te zdejsi rovine videt dost daleko. Najeli jsme sice na dalnici, ale v praxi to znamenalo pouze mytnici a rozsireni na dva pruhy v kazdem smeru. Jinak se nezmenilo nic. Cestu lemovala stejna tropicka mozaika jako v predeslych dnech. Hlavnich ramen Mekongu je vic, a pres vsechny nas prevedly stejne velkoryse mosty.
Prvni dve hodiny jizdy jsme pokratili mariaskem, po pauze se nejak zadrimlo a pred puldruhou jsme vykladali kdesi v Saigonu asi 11 km od letiste. Slozili kola a ocitli se v motorkovem pekle. Na dva pruhy jsme si uz zvykli, ted ovsem byly ctyri. Po 2 km jsme se pretim bordelem schovali do hospody za hromadu nudli s krevetami a piva Saigon. Po patem jsme prece jen prestali prokrastinovat a vydali se na zaver cesty. Teda odbocovani vlevo v tomto, nic moc. Ale je to jen duslednejsi aplikace toho, co uz Jarda popsal drive. Zhruba 200 m se zacneme pomalu ale jednoznace sunout z praveho okraje doleva. Pravda, tady v Saigonu prece jen trochu ukazujeme levou rukou. Kdyz blikne zelena, je nutno ihned vyjet a nasunout se do stredu krizovatky, aby se zablokovali jedouci v protismeru. Pak je mozno odboceni dokoncit.
Narocnou cestu na letiste jsme absolvovali ve vzorne hlidane skupine: Jarda a GPS nas vedli, ja jistil zadek. Saigonske letiste je docela podobne prazskemu (a asi 152x lepsi a novejsi, nez hanojske), k priletum jsme tedy museli absolvovat narocny kopec do prvniho patra. Nasli klidne misto na demontaz kol, udelali shaneci bojovku na kartony pro zabaleni kol a nez jsme se pustili do teto nezbytne a nepopularni cinnosti, vydal se Jarda do mesta shanet pivo. Pro jistotu vyrazil do toho silenstvi bez pasu, mobilu I pojisteni. Nastesti prezil a uspel. Neprivezl sice pivo, jenom Heineken, ale zato I s hromadou ledu. A hned se balilo lip. Na odbaveni byl opet problem s nafouknutnymi pmeumatikami kol. Fakt by mne zajimalo, ktere nonfyzikalni hovado zadefinovalo do predpisu pneumatiku jako tlakovou nadobu!!!
Let v pohode, s Jenikem Chodcem a Tremi sestrami se dobre leta. No a pristani ve Frankfurtu presne s vychodem slunce a Modlitbou pro partu je take hezky zazitek.
Pristavuji chobot v Praze, je konec vyletu.
Ujeto na kole: 14 km, uleteno: 11 800 km
středa 21. března 2012
úterý 20. března 2012
Den 16: Deltou Mekongu
Věřte, nevěřte, v 5:30 ráno nás opravdu před hotelem čekal náš doprovod - manželská dvojice a současně kormidelníci dvou malých člunů. Vyplouvali jsme, jako pár dalších malých I větších turistických lodí, před úsvitem, abychom stihli východ slunce nad Mekongem. Nepluli jsme po hlavním rameni, to jsme opět jen zahlédli, ale odbočili jsme směrem k vyhlá§enému plovoucím trhu. A to kýžené slunce vyšlo po šesté, no upřímný, nic moc.
Plovoucí trh, to bylo něcojiného. Změť malých I velkých lodí naložených všemožnými produkty tvoří malý labyrint. Většina bachratých plavidel vypadá velmi letitě. Zdejší říční lodě do délky asi 15 má mají lodní motor s dlouhou hřídelí šroubu šikmo zanořenou do vody. Celé je to tak šikovněvyváženo na kulovém čepu, že se s motorem dá snadno manipulovat a dokonce se dá otočit o 180 stupňů a položit do lodí. To hodí dost často pro čištění hřídele, na něhož se často namotávají předměty v řece: rostlinky plovoucích hyacintů, provázky a hlavně nejrůznější kusy igelitu. Zastavováli jsme kvůli tomu poměrně často, zvláště na malých kanálech. Plovoucí trh počítá I s návštěvníky. Naši loďku bryskně zahákovala jiná pidiloďka, aby nám mohla nabídnout čerstvou kávu.
Je tu živo. Kolem řeky či kanálu je to klasický mix palem a dřevěných domečků, po vodě plují plavidla všech velikostí. Nejdrsnější jsou velké ocelové lodě. Proti proudu jedou naprázdno s boky několik metrů vysokými, zpět plují naloženo tak, že vypadají jako potopení. V mělčích místech při odlivu dokonce musí čekat nasednuté na dno.
Po asi 10 km jsme zastavili v manufakture na nudle. Cely proces vyroby byl pekne videt na par metrech. Z ridkeho ryzoveho testa se udela na rozpalene peci neco jako trictvrte metru velka palacinka, ktera se potom 6 hodin dosousi na slunci. Potom se prenese ke krajecimu stroji, kde se jedna po druhe nareze a napytluje. Celkem za den vyrobi tunu nudli.
Po mensim kanalu jsme dopluli k dalsimu mensimu plovoucimu trhu, sem uz dorazily jen ty mensi lodky, jako byly nase. A pak jsme zajeli do uplne maleho kanalu par metru sirokeho. Razem byl pryc ruch reky a my pluli zelenym tunelem vodnich palem obcas prerusenym nejakou chysi. Podel kanalu vedla stezicka, kde jezdily na kole deti ze skoly. No idylka. Kousek jsme se I prosli, az jsme po moste presli do zahradni restaurace na samostatnem ostruvku. Po skvelem obede jsme jeste mohli obejit celou zahradu, kde rostly banany, ananasy a dalsi ovoce, ktere ani neznam. Velka pohoda. Jo a jeste predtim nas nas vesely kormidelnik naucil vietnamsky pripijet a tak jsme pilne nacvicovali.
Pokracovali jsme kanalem jeste uzsim a citelne zasvinenym - sroub bylo nutno cistit co par minut. Nakonec jsme se velkym kanalem vratili zpet na rameno reky a do Can Tho. Dorazili jsme po druhe hodine, vyznamne pozdeji oproti planu, ale myslim, zr to nikomu vubec nevadilo.
Po pauze vyjeli dobrovolnici na kola. Po vcerejsi lekci zdejsiho provozu jsem si nechtel kazit den. Vyjeli Jarda, Tomas a Martin. Ja po chvili relaxu vyrazil do mesta. Jako chodec jsem tu byl naprosty exot, chodniky tu slouzi predevsim jako parkoviste pro motocykly. Lide bud sedi v poulicnich kavarnach a hospudkach nebo na motorce. Jako naprosta vyjimka jsem se stal stredem zajmu mototaxikaru, kteri tu slouzi pesim sockam nevlastnicim motocykl.
Cykliste daleko nedojeli. Presne receno 5 km, nasli hospudku, dali par piv slovy ctyri a jeli dom. Jejich cesta vsak dala trosku prehled o hospodske ctvrti nedaleko naseho hotelu a tak jsme sli tam. Zahradni restauraci byly jeste hezci slecny nez vcera, a navic se nam intezivne snazily dolevat pivo a dodavat led do nej (zapomnel jsem napsat, ze co jsme zpet na kontinentu jsme si museli na tuhle prasarnu zvyknout). Vecere byla prijemna a kdyz si Tomas pujcil pekneho gibsona, ktereho tam v hospe meli, a my k tomu trochu zazpivali, tak bylo jeste veseleji. Pozdeji zahral I Roman a to uz se slecny z obsluhy zase kolem nas srocovaly. A taky jeden docela sympatak Vietnamec si na nasi muziku zalibne podupaval u vedlejsiho stolu. Po chvilce prisel, jestli si taky muze zahrat a hned po par prvnich akordech bylo jasne, ze docela umi. Chtel hrat mezinarodni (americke), Katusu jsme mu brutalne zatrhli, sesli jsme se na House of Rising Sun a nakonec jsme ho presvedcili na neco vietnamskeho. K tomu si na zpev pozval jednu z obsluhujicich slecen a ta zpivala opravdu moc hezky. Pak byla rada na nas atd. Tusim ze tam bylo I neco zdejsi slabe vodky. Jo a ta kytara byla toho clovicka.
Ujeto na clunu asi 50 km
Plovoucí trh, to bylo něcojiného. Změť malých I velkých lodí naložených všemožnými produkty tvoří malý labyrint. Většina bachratých plavidel vypadá velmi letitě. Zdejší říční lodě do délky asi 15 má mají lodní motor s dlouhou hřídelí šroubu šikmo zanořenou do vody. Celé je to tak šikovněvyváženo na kulovém čepu, že se s motorem dá snadno manipulovat a dokonce se dá otočit o 180 stupňů a položit do lodí. To hodí dost často pro čištění hřídele, na něhož se často namotávají předměty v řece: rostlinky plovoucích hyacintů, provázky a hlavně nejrůznější kusy igelitu. Zastavováli jsme kvůli tomu poměrně často, zvláště na malých kanálech. Plovoucí trh počítá I s návštěvníky. Naši loďku bryskně zahákovala jiná pidiloďka, aby nám mohla nabídnout čerstvou kávu.
Je tu živo. Kolem řeky či kanálu je to klasický mix palem a dřevěných domečků, po vodě plují plavidla všech velikostí. Nejdrsnější jsou velké ocelové lodě. Proti proudu jedou naprázdno s boky několik metrů vysokými, zpět plují naloženo tak, že vypadají jako potopení. V mělčích místech při odlivu dokonce musí čekat nasednuté na dno.
Po asi 10 km jsme zastavili v manufakture na nudle. Cely proces vyroby byl pekne videt na par metrech. Z ridkeho ryzoveho testa se udela na rozpalene peci neco jako trictvrte metru velka palacinka, ktera se potom 6 hodin dosousi na slunci. Potom se prenese ke krajecimu stroji, kde se jedna po druhe nareze a napytluje. Celkem za den vyrobi tunu nudli.
Po mensim kanalu jsme dopluli k dalsimu mensimu plovoucimu trhu, sem uz dorazily jen ty mensi lodky, jako byly nase. A pak jsme zajeli do uplne maleho kanalu par metru sirokeho. Razem byl pryc ruch reky a my pluli zelenym tunelem vodnich palem obcas prerusenym nejakou chysi. Podel kanalu vedla stezicka, kde jezdily na kole deti ze skoly. No idylka. Kousek jsme se I prosli, az jsme po moste presli do zahradni restaurace na samostatnem ostruvku. Po skvelem obede jsme jeste mohli obejit celou zahradu, kde rostly banany, ananasy a dalsi ovoce, ktere ani neznam. Velka pohoda. Jo a jeste predtim nas nas vesely kormidelnik naucil vietnamsky pripijet a tak jsme pilne nacvicovali.
Pokracovali jsme kanalem jeste uzsim a citelne zasvinenym - sroub bylo nutno cistit co par minut. Nakonec jsme se velkym kanalem vratili zpet na rameno reky a do Can Tho. Dorazili jsme po druhe hodine, vyznamne pozdeji oproti planu, ale myslim, zr to nikomu vubec nevadilo.
Po pauze vyjeli dobrovolnici na kola. Po vcerejsi lekci zdejsiho provozu jsem si nechtel kazit den. Vyjeli Jarda, Tomas a Martin. Ja po chvili relaxu vyrazil do mesta. Jako chodec jsem tu byl naprosty exot, chodniky tu slouzi predevsim jako parkoviste pro motocykly. Lide bud sedi v poulicnich kavarnach a hospudkach nebo na motorce. Jako naprosta vyjimka jsem se stal stredem zajmu mototaxikaru, kteri tu slouzi pesim sockam nevlastnicim motocykl.
Cykliste daleko nedojeli. Presne receno 5 km, nasli hospudku, dali par piv slovy ctyri a jeli dom. Jejich cesta vsak dala trosku prehled o hospodske ctvrti nedaleko naseho hotelu a tak jsme sli tam. Zahradni restauraci byly jeste hezci slecny nez vcera, a navic se nam intezivne snazily dolevat pivo a dodavat led do nej (zapomnel jsem napsat, ze co jsme zpet na kontinentu jsme si museli na tuhle prasarnu zvyknout). Vecere byla prijemna a kdyz si Tomas pujcil pekneho gibsona, ktereho tam v hospe meli, a my k tomu trochu zazpivali, tak bylo jeste veseleji. Pozdeji zahral I Roman a to uz se slecny z obsluhy zase kolem nas srocovaly. A taky jeden docela sympatak Vietnamec si na nasi muziku zalibne podupaval u vedlejsiho stolu. Po chvilce prisel, jestli si taky muze zahrat a hned po par prvnich akordech bylo jasne, ze docela umi. Chtel hrat mezinarodni (americke), Katusu jsme mu brutalne zatrhli, sesli jsme se na House of Rising Sun a nakonec jsme ho presvedcili na neco vietnamskeho. K tomu si na zpev pozval jednu z obsluhujicich slecen a ta zpivala opravdu moc hezky. Pak byla rada na nas atd. Tusim ze tam bylo I neco zdejsi slabe vodky. Jo a ta kytara byla toho clovicka.
Ujeto na clunu asi 50 km
pondělí 19. března 2012
Den 15: První den v deltě Mekongu
Zpěváky karaoke jsem podcenil. Vyluzovali příšerné zvuky minimálně do dvou. Ale nás to nezlomilo - v osm jsme uz byli na ceste a po 10 km staveli na snidani - nudle, zelenina, krevety v polevce. Raz krajiny se nezmenil, clevo kanal, s domecky po obou stranach s cilym lodnim provozem. Trvale obydlena byla I druha strana silnice. Ale prece jen uz to melo takovy venkovsky raz. Jarda vcera ve slabe chvili slibil Spelde zatacku, jenze te jsme se dockali az po 35 km, kdyz jsme pred polednem dorazili k Mekongu. Tedy spise tusili, ze
dorazili, protoze az do vecera jsme jedno z hlavnich ramen zahledli jen parkrat. Pripojili jsme se na vyznamnejsi silnici, coz predevsim znamenalo, ze zhoustl provoz.
Po delsi poledni pauze, kdy jsme se krome obeda (nudle, zelenina, krevety v polevce) predevsim schovavali pred polednim zarem, jsme pokracovali po statovce vedouci opet podel kanalu, pro zmenu po jeji prave strane. Kdy zrovna nebylo mesto, tvorila krajinu tropicka idylka. Drevene rybarske domecky obcas s cinskymi sitemi, kokosove palmy, vodni palmy, obcas lavka pres kanal. Bohuzel jsme si to mohli vychutnat jen pri fotopauzach, protoze s pribyvajicim odpolednem provoz stale houstl, predevsim motorkami. Ale nejhorsi byli autobusy - jezdily dost natesno, ridici jsou tu proste zvykli si ziskavat prostor silou. Cestou jsme videli I havarku motorky a dokonce nazivo I srazeni chodce motorkou jedouci po leve strane v protismeru. To je dalsi zdejsi velky nesvar. Ti co se do provozu boji, jezdi protismeru v prasne krajnici.
Kdyz uz jsme toho fakt meli po krk, nasli jsme v mape paralelni cestu podel Mekongu. Jenze 2,5 km odbocka nas dovedla k nejake fabrice a tam se obracela proti proudu Mekongu. Vratili jsme se tedy zpatky na hlavni.
Can Tho je v mem cyklopruvodci LP popsano jako ospale provincni mesto. No, pravda, je 12 let stary... Asi deset km pred centrem se cesta rozsirila na dva pruhy v kazdem smeru, ale moc to nepomohlo. No, dojeli jsme ve zdravi, ale bylo to o fous.
Nasli jsme hotel, u clovicka, ktery se tam nejak objevil, jsme zakoupili po 15 USD dopoledni vylet cluny po kanalech Mekongu (Jarda: kdybych tohle udelal v Africe, tak uz ho vickrat neuvidim). Po dnesni nudlove diete jsme zatouzili po necem lepsim a tak jsme vlezli do "lepsarny". V casti Evropska jidla meli Korean BBQ ;) Dal jsem si steak na pepri s hranolky a grilovany lilek. Lilek byl oloupany, skvEle namekko a s prazenymi orisky. Steak mi prinesli s hulkami a 5 hranolky. Byl ale upraven namekko tak, ze se maso dalo zpracovat. Priobjedal jsem si extra hranolky a vedle nich na talirku byla miska s cukrem a maslem. Po chvilce dohadovani jsem z obsluhy vykutal sul a moc hezka slecna cisnice se zdesene divala, jak si ty hranolky kazim.
Zitra vstavame v 5, br.
Ujeto na kole: 92 km
dorazili, protoze az do vecera jsme jedno z hlavnich ramen zahledli jen parkrat. Pripojili jsme se na vyznamnejsi silnici, coz predevsim znamenalo, ze zhoustl provoz.
Po delsi poledni pauze, kdy jsme se krome obeda (nudle, zelenina, krevety v polevce) predevsim schovavali pred polednim zarem, jsme pokracovali po statovce vedouci opet podel kanalu, pro zmenu po jeji prave strane. Kdy zrovna nebylo mesto, tvorila krajinu tropicka idylka. Drevene rybarske domecky obcas s cinskymi sitemi, kokosove palmy, vodni palmy, obcas lavka pres kanal. Bohuzel jsme si to mohli vychutnat jen pri fotopauzach, protoze s pribyvajicim odpolednem provoz stale houstl, predevsim motorkami. Ale nejhorsi byli autobusy - jezdily dost natesno, ridici jsou tu proste zvykli si ziskavat prostor silou. Cestou jsme videli I havarku motorky a dokonce nazivo I srazeni chodce motorkou jedouci po leve strane v protismeru. To je dalsi zdejsi velky nesvar. Ti co se do provozu boji, jezdi protismeru v prasne krajnici.
Kdyz uz jsme toho fakt meli po krk, nasli jsme v mape paralelni cestu podel Mekongu. Jenze 2,5 km odbocka nas dovedla k nejake fabrice a tam se obracela proti proudu Mekongu. Vratili jsme se tedy zpatky na hlavni.
Can Tho je v mem cyklopruvodci LP popsano jako ospale provincni mesto. No, pravda, je 12 let stary... Asi deset km pred centrem se cesta rozsirila na dva pruhy v kazdem smeru, ale moc to nepomohlo. No, dojeli jsme ve zdravi, ale bylo to o fous.
Nasli jsme hotel, u clovicka, ktery se tam nejak objevil, jsme zakoupili po 15 USD dopoledni vylet cluny po kanalech Mekongu (Jarda: kdybych tohle udelal v Africe, tak uz ho vickrat neuvidim). Po dnesni nudlove diete jsme zatouzili po necem lepsim a tak jsme vlezli do "lepsarny". V casti Evropska jidla meli Korean BBQ ;) Dal jsem si steak na pepri s hranolky a grilovany lilek. Lilek byl oloupany, skvEle namekko a s prazenymi orisky. Steak mi prinesli s hulkami a 5 hranolky. Byl ale upraven namekko tak, ze se maso dalo zpracovat. Priobjedal jsem si extra hranolky a vedle nich na talirku byla miska s cukrem a maslem. Po chvilce dohadovani jsem z obsluhy vykutal sul a moc hezka slecna cisnice se zdesene divala, jak si ty hranolky kazim.
Zitra vstavame v 5, br.
Ujeto na kole: 92 km
sobota 17. března 2012
Den 14: Zpet na pevninu
Oproti planu na 8:00 sehnali jsme lodni listky az na 13:00. Chteli jsme dojet az k Mekongu. Namisto toho jsme meli dalsi line rano se snidani na plazi.
Bylo nam ujeti 14 km napric ostrovem do nejjiznejsiho pristavu. Po prasne ceste mezi lesy to trvalo slabou hodinku. Občas jsme se potkali se základy nové dálnice, no hrůza, takový čínský přístup. V přístavu jsme si našli hospůdku s výhledem na dlouhé molo, kde již stála připravena naše rychloloď Superdong IV, na níž jsme se po obědě nalodili.
Loď byla docela moderní, spousta místa na nohy a ani klima nebyla nijak šílená. A tak jsem ty dvě hodinky, během kterých jsme urazili 90 km k pevnině, úspěšně proklimbal. Najednou tu byl přístav v rušném velkoměstě Gia, z něhož nám bylo propracovat se na severovýchod. Nebylo to úplně jednoduché, dvakrát nás místní poslali špatně a my si přes 5 km zajeli. A tak došlo na GPS a s její pomocí jsme se z města v rušném provozu motorek po širokých ulicích dostali. Po pár JV kilometrech konečně přišla kýžená odbočka na Saigon. Taky už bylo po páté a nám bylo jasné, že dnes Mekong nebude ani náhodou.
Provoz zmírnil, teplota klesla a v balíku se pěkně jelo. Cesta je souvisle osídlena. Na levé straně byl velký kanál využívaný I velkými loděmi. Od silnice je oddělen frontou domků s obchůdky a hospůdka, po pravé straně je totéž. Zcela rovinatou cestu občas zpestří můstek přes odbočující malý kanál. Zvláštní kapitolou jsou kavárničky (Ca Phè), nemají vůbec žádné stolky, jenom zavěšené hamaky. S blížícím se soumrakem jsme se rozhodli v jedné přespat, protože hotel v tomto kraji byl velkou neznámou. Když jsme konečně majiteli rituálními tanečky rukama nohama vysvětlili, co chceme, vyděsila ho to natolik, že nám sdělil, že 4 km odtud je hotel. Považovali jsme to za milosrdnou lež, kterou se nás chce zbavit. O to více nás překvapilo, když jsme po 1,5 km na hotel opravdu narazili.
Zbrusu nový hotýlek je možná pro nás až příliš luxusní. Večeři jsme našli v nedaleké zahradní hospůdce, nudle I rýže s krevetami a zeleninou velmi vyhovující, stejně jako s ledem zkonzumovaná basa piva Saigon (pro znalce - červený ). V hotelu je sice o patro níž karaoke, ale spát se bude dobře. K Mekongu zbývá asi 50 km, do Saigonu asi 200.
Ujeto 54 km na kole, 90 km lodí.
Bylo nam ujeti 14 km napric ostrovem do nejjiznejsiho pristavu. Po prasne ceste mezi lesy to trvalo slabou hodinku. Občas jsme se potkali se základy nové dálnice, no hrůza, takový čínský přístup. V přístavu jsme si našli hospůdku s výhledem na dlouhé molo, kde již stála připravena naše rychloloď Superdong IV, na níž jsme se po obědě nalodili.
Loď byla docela moderní, spousta místa na nohy a ani klima nebyla nijak šílená. A tak jsem ty dvě hodinky, během kterých jsme urazili 90 km k pevnině, úspěšně proklimbal. Najednou tu byl přístav v rušném velkoměstě Gia, z něhož nám bylo propracovat se na severovýchod. Nebylo to úplně jednoduché, dvakrát nás místní poslali špatně a my si přes 5 km zajeli. A tak došlo na GPS a s její pomocí jsme se z města v rušném provozu motorek po širokých ulicích dostali. Po pár JV kilometrech konečně přišla kýžená odbočka na Saigon. Taky už bylo po páté a nám bylo jasné, že dnes Mekong nebude ani náhodou.
Provoz zmírnil, teplota klesla a v balíku se pěkně jelo. Cesta je souvisle osídlena. Na levé straně byl velký kanál využívaný I velkými loděmi. Od silnice je oddělen frontou domků s obchůdky a hospůdka, po pravé straně je totéž. Zcela rovinatou cestu občas zpestří můstek přes odbočující malý kanál. Zvláštní kapitolou jsou kavárničky (Ca Phè), nemají vůbec žádné stolky, jenom zavěšené hamaky. S blížícím se soumrakem jsme se rozhodli v jedné přespat, protože hotel v tomto kraji byl velkou neznámou. Když jsme konečně majiteli rituálními tanečky rukama nohama vysvětlili, co chceme, vyděsila ho to natolik, že nám sdělil, že 4 km odtud je hotel. Považovali jsme to za milosrdnou lež, kterou se nás chce zbavit. O to více nás překvapilo, když jsme po 1,5 km na hotel opravdu narazili.
Zbrusu nový hotýlek je možná pro nás až příliš luxusní. Večeři jsme našli v nedaleké zahradní hospůdce, nudle I rýže s krevetami a zeleninou velmi vyhovující, stejně jako s ledem zkonzumovaná basa piva Saigon (pro znalce - červený ). V hotelu je sice o patro níž karaoke, ale spát se bude dobře. K Mekongu zbývá asi 50 km, do Saigonu asi 200.
Ujeto 54 km na kole, 90 km lodí.
pátek 16. března 2012
Den 13: Phu Quoc!
Po včerejším večerů následovalo lazy morning. Dvojice balily kola do v okolí sehnaných kartonů a naše trojka se sešla na dlooouhou snídani ve včerejší plážové hospůdce. Tak jsme dožili do půl dvanácté, kdy dorazil taxík pro holky a my mohli vyrazit na výlet do SV cípu ostrova.
Nejprve jsme neúspěšně sháněli banku ve městě - ty stotisíce nějak ubývají... Po asfaltce podél pobřeží dál, jenže se změnila v prašnou, ta v pěšinu... Místní malá slečna s kolem se nabídla, že nás dovede na hlavní. Pěšinkami mezi palmami a vesničkami jsme se po pár km jsme se opravdu dostali na asfaltku. Slečna byla opravdová průvodkyně,. nabídla nám I bonbóny (obvykle je tomu naopak ;), ale v cíli si řekla o odměnu. Nevím, zda ji 20 000 uspokojilo... Na asfaltu jsme udělali balík a svištěli dál na sever. Před řekou jsme odbočili k pobřeží do rybářské vesničky, kde měl být další dřevěný most. Ale místo něho byly jen zbytky. Naštěstí tam byla hospůdka a po pivku jsme se vrátili k asfaltce. Po moderním mostě jsme překonali řeku a zahnuli na prašnou podél pobřeží. Začala nejkrásnější část cesty. Silnička se vlnila podél pláže, na jedné z nich jsme se vykoupali. Údajně je to nejkrásnější pláž na Phu Quocu, a asi jo. Jenom jsem si to trochu pokazil, když jsem se propadl do mořem podemletého břehu a drobně se odřel. Nic zásadního, ale krve jak z prasete.
O kousek dál, měli jsme 30 km, se objevila plážová hospoda, kde jsme do čtyř poklidně pooběvali. A pak dál na sever, rybářských vesničkami,kde se sušily a třídily malé rybičky, zřejmě na místní znamenitou rybí omáčku. Dosáhli jsme SV mysu a odbočili do vnitrozemí zpět. Zřejmě se zde chystá další silnice, ale tady jsme to ještě stihli. Prašná, po malém dešti zvlhčení cesta, byla zpestřena několika zborcenými mosty, které nahradily osvěžující brody. Zároveň se několikrát změnil druh lesa, od vysokých stromů pořídký porost nízkých bílých stromů. Dlouhými sjezdem jsme se najednou k mému překvapení ocitli u již zmíněného moderního mostu a po stejné silnici se vrátili zpět.
Jsme zpátky na naší pláži u BBQ, Špelda odpadla a je čas na vyprávění chlapských životních příběhů...
Ujeto na kole: 70 km
Nejprve jsme neúspěšně sháněli banku ve městě - ty stotisíce nějak ubývají... Po asfaltce podél pobřeží dál, jenže se změnila v prašnou, ta v pěšinu... Místní malá slečna s kolem se nabídla, že nás dovede na hlavní. Pěšinkami mezi palmami a vesničkami jsme se po pár km jsme se opravdu dostali na asfaltku. Slečna byla opravdová průvodkyně,. nabídla nám I bonbóny (obvykle je tomu naopak ;), ale v cíli si řekla o odměnu. Nevím, zda ji 20 000 uspokojilo... Na asfaltu jsme udělali balík a svištěli dál na sever. Před řekou jsme odbočili k pobřeží do rybářské vesničky, kde měl být další dřevěný most. Ale místo něho byly jen zbytky. Naštěstí tam byla hospůdka a po pivku jsme se vrátili k asfaltce. Po moderním mostě jsme překonali řeku a zahnuli na prašnou podél pobřeží. Začala nejkrásnější část cesty. Silnička se vlnila podél pláže, na jedné z nich jsme se vykoupali. Údajně je to nejkrásnější pláž na Phu Quocu, a asi jo. Jenom jsem si to trochu pokazil, když jsem se propadl do mořem podemletého břehu a drobně se odřel. Nic zásadního, ale krve jak z prasete.
O kousek dál, měli jsme 30 km, se objevila plážová hospoda, kde jsme do čtyř poklidně pooběvali. A pak dál na sever, rybářských vesničkami,kde se sušily a třídily malé rybičky, zřejmě na místní znamenitou rybí omáčku. Dosáhli jsme SV mysu a odbočili do vnitrozemí zpět. Zřejmě se zde chystá další silnice, ale tady jsme to ještě stihli. Prašná, po malém dešti zvlhčení cesta, byla zpestřena několika zborcenými mosty, které nahradily osvěžující brody. Zároveň se několikrát změnil druh lesa, od vysokých stromů pořídký porost nízkých bílých stromů. Dlouhými sjezdem jsme se najednou k mému překvapení ocitli u již zmíněného moderního mostu a po stejné silnici se vrátili zpět.
Jsme zpátky na naší pláži u BBQ, Špelda odpadla a je čas na vyprávění chlapských životních příběhů...
Ujeto na kole: 70 km
Den 12: Příjezd na Phu Quoc
Trajekt jel v osm dvacet, slečna z cestovky nás k němu eskortovala na motorce. Přístaviště se teprve buduje, v kryté čekárně už ale fungoval bufítek, kde měl znamení vietnamské ledové kafe. To se překape úžasná místní káva chutnající po čokoládě (je v tom nějaký trik při výrobě, Radka ji viděla, tak třeba ji popíše v diskusi ) a zasype se hromadou ledu. Je to lepší než řecké frapé a to je co říct. Závislost se buduje rychle.
Na trajektu se nás snažili natlačit do ledově klimatizovaného salónu, ale my jim zdrhli na dolní palubu, kde byl bar s větrákem a pustili se s Tomem a Jardou do mariáše. Prohrál jsem 120 000, některá přísloví asi nefungují stoprocentně. Po dvou hodinách klidném plavby se z mohutného oparu, který skrýval I obzor, vynořil vytoužený ostrov a po další půlhodině jsme přistávali u skromného přístaviště u
Phu Quoc je celý zalesněný a pláže jsou na západní straně. Naše trasa tedy vedla přes SV výběžek obloukem přes národní park. Po 9 km jízdy prašnou cestou na sever byla vesnička, a samozřejmě hospůdka. Po skvělých nudlích jsme mohli pokračovat. K našemu překvapení se prašná cesta proměnila v náčrt dálnice, kde jsme střídavě pomalu stoupali po levé či pravé straně. Kolem byly nádherné lesy a dálnice působila jako strašná jizva v krajině. Nakonec se dálnice ustála v obou pruzích a my v nulovém provozu jeli dál na jihovýchod. Přibylo osídlení, místní obyvatelstvo využívalo odstavný pruh k sušení pepře rostoucího na okolních plantážích. Vypadaly jako takové malé chmelnice. Tak jsme dojeli k hlavnímu městu Duong Dong, na jehož okraji se dálnice změnila v úzkou prašnou cestu, po níž jsme vjeli do městského ruchu. Hlavní ulice už byla samozřejmě už široká, asfaltová a se semafory. Propletli jsme se živými ulicemi, po dřevěném mostu překonali řeku a najeli na pobřežní dálnici. Vyřídili jsme letenky pro holky na zítra a našli bungalovy pár metrů od pláže.
Dnes byl poslední společný večer, zítra odlétá Majka, Sheila a Alenka. Dalí jsme si úžasné plážové BBQ, ryby a jiné potvory, na mne vyšly tři obří krevety. Paráda. Dekadentně jsme ty hody s Martinem a Špeldou zapíjeli místní whiskou Wall Street. Večeře skončila a dvojice se odešly loučit, zatímco my pokračovali druhou lahví. A tak jsem poprvé nenapsal blog...
Ujeto: 42 km na kole; 45 km lodí
Na trajektu se nás snažili natlačit do ledově klimatizovaného salónu, ale my jim zdrhli na dolní palubu, kde byl bar s větrákem a pustili se s Tomem a Jardou do mariáše. Prohrál jsem 120 000, některá přísloví asi nefungují stoprocentně. Po dvou hodinách klidném plavby se z mohutného oparu, který skrýval I obzor, vynořil vytoužený ostrov a po další půlhodině jsme přistávali u skromného přístaviště u
Phu Quoc je celý zalesněný a pláže jsou na západní straně. Naše trasa tedy vedla přes SV výběžek obloukem přes národní park. Po 9 km jízdy prašnou cestou na sever byla vesnička, a samozřejmě hospůdka. Po skvělých nudlích jsme mohli pokračovat. K našemu překvapení se prašná cesta proměnila v náčrt dálnice, kde jsme střídavě pomalu stoupali po levé či pravé straně. Kolem byly nádherné lesy a dálnice působila jako strašná jizva v krajině. Nakonec se dálnice ustála v obou pruzích a my v nulovém provozu jeli dál na jihovýchod. Přibylo osídlení, místní obyvatelstvo využívalo odstavný pruh k sušení pepře rostoucího na okolních plantážích. Vypadaly jako takové malé chmelnice. Tak jsme dojeli k hlavnímu městu Duong Dong, na jehož okraji se dálnice změnila v úzkou prašnou cestu, po níž jsme vjeli do městského ruchu. Hlavní ulice už byla samozřejmě už široká, asfaltová a se semafory. Propletli jsme se živými ulicemi, po dřevěném mostu překonali řeku a najeli na pobřežní dálnici. Vyřídili jsme letenky pro holky na zítra a našli bungalovy pár metrů od pláže.
Dnes byl poslední společný večer, zítra odlétá Majka, Sheila a Alenka. Dalí jsme si úžasné plážové BBQ, ryby a jiné potvory, na mne vyšly tři obří krevety. Paráda. Dekadentně jsme ty hody s Martinem a Špeldou zapíjeli místní whiskou Wall Street. Večeře skončila a dvojice se odešly loučit, zatímco my pokračovali druhou lahví. A tak jsem poprvé nenapsal blog...
Ujeto: 42 km na kole; 45 km lodí
čtvrtek 15. března 2012
Den 11: Rozloučení s Kambodžou
Po včerejších hodech jsme vymýšleli, jak se v Kepu zdržet o den déle, což se nám nepodařilo. Po snídani jsme se zastavili na krabím tržišti pro další spotřebu pamětí našich foťáků, pokračovali jsme u sochy Velké mořské víly (bílá socha asi hinduistické bohyně ) na mysu v centru městečka a skončili u sochy obrovského kraba na hlavní pláži.
Hned za městem jsme zabočili na prašnou zkratku mezi pole, kterou jsem objevil na poněkud hanebné turistické mapě. Kromě zkrácení o 20 km proti asfaltce jsme si slibovali pěknou krajinu. A tímto opravdu začala jedna z nejhezčích kambodžských etap. Nejprve jsme se klikatili mezi rýžovými poli, v této části roku ovšem po sklizni a bez vody. Když se voda v políčkách objevila, nebyla tam kvůli rýži. Mohli jsme ale pozorovat proces výroby soli. To se prostě napustí slaná voda do polí - nádrží a nechá se žhavým sluncem odpařovat. Když voda zahoustne a začne se srážek sůl, je nutno ji pečlivě rozhrnovat, aby vše probíhalo rovnoměrně. Hrablem se vytvoří již bílé řádky soli vysrážené z nasyceného roztoku. A z nich už se ve vzdálenosti asi 1 m tvoří kupičky, které se pak již ukládají do nedalekých skladů. Mezi hladinami salin jsou kupodivu I vesničky a až nás překvapilo, jak děti v nich vypadaly zdravěji a čile. Po pár kilometrech klikatění se cesta propracovala k moři do rybářské osady. Zde kupodivu měli hospůdky, ke nám na počkání vychladili nápoje od čaje až po pivo a my zatím mohli pozorovat ruch domácích zvířat okolo. Zvlášť prasátka byla slyšet.
Po pauze se cestička zúžila do pěšinky a pokračovala palmovými háji podél moře do další vsi, ještě podstatně chudší. Bikování to bylo moc pěkné, cestičky byly zpestřené písečnými vanami a tak jsme si zajezdili moc hezky. Po odbočení od moře čekala další zábava, jízda po hrázích rýžových polí. Cesta při tomto způsobu ježdění sice moc neubíhala, ale zato bylo pořád co fotit. Před polednem, kdy jsme vyjeli zpět na širší prašnou cestu, jsme tak měli najeto jen 20 km. Po pár km jsme našli obchůdek s ovocem a nápoji a poobědvali melouny, ananas, pivo a kolu. Zároveň jsme také zjistili, kde jsme a že snad čtyřpruhová prašná silnice, jíž jsme dosáhli, opravdu vede k vietnamské hranici. Po šesti kilometrech jsme byli na ní a kambodžský výlet se stal minulostí. Moc se nám tu líbilo.
"Vietnamci sázejí rýži, Kambodžané se na to dívají a Laosané poslouchají vleže, jak roste", říká dle naší klientské příručky jedno místní přísloví. V Laosu jsme nebyli, ale když jsme vstoupili mohutnou stavbou hraničního přechodu do Vietnamu, museli jsme zbytku úsloví dát za pravdu. Vietnam je na první pohled rušnější, rozvinutější, bohatší. Rozdíl je jako mezi námi a Německem. Posledních 7 km jsme natočili po asfaltu, který začal hned na hranici. Ha Tien je rušnější, než Phnompenh.
Vyměnili jsme peníze a stali se milionáři. 1 € = 27 000 dongů. Strašně se nám ty nuly motaj. Po ubytování jsem hned vedle našeho hotelu objevil cestovky s trajektem na ostrov Phu Quoc. To byl Můj malý sen od začátku této cesty, přestože v rámcovém plánu nebyl. Tropický ostrov je díky svým skvělým plážím I přírodě volitelným závěrem našich vietnamských zájezdů. Zkrátím to. Podařilo se mi vymyslet takový plán, že jsem přesvědčil spolucestující, abychom tam jeli. YEES, jedeme na Phu Quoc!!!
Ujeto na kole: 42 km
Hned za městem jsme zabočili na prašnou zkratku mezi pole, kterou jsem objevil na poněkud hanebné turistické mapě. Kromě zkrácení o 20 km proti asfaltce jsme si slibovali pěknou krajinu. A tímto opravdu začala jedna z nejhezčích kambodžských etap. Nejprve jsme se klikatili mezi rýžovými poli, v této části roku ovšem po sklizni a bez vody. Když se voda v políčkách objevila, nebyla tam kvůli rýži. Mohli jsme ale pozorovat proces výroby soli. To se prostě napustí slaná voda do polí - nádrží a nechá se žhavým sluncem odpařovat. Když voda zahoustne a začne se srážek sůl, je nutno ji pečlivě rozhrnovat, aby vše probíhalo rovnoměrně. Hrablem se vytvoří již bílé řádky soli vysrážené z nasyceného roztoku. A z nich už se ve vzdálenosti asi 1 m tvoří kupičky, které se pak již ukládají do nedalekých skladů. Mezi hladinami salin jsou kupodivu I vesničky a až nás překvapilo, jak děti v nich vypadaly zdravěji a čile. Po pár kilometrech klikatění se cesta propracovala k moři do rybářské osady. Zde kupodivu měli hospůdky, ke nám na počkání vychladili nápoje od čaje až po pivo a my zatím mohli pozorovat ruch domácích zvířat okolo. Zvlášť prasátka byla slyšet.
Po pauze se cestička zúžila do pěšinky a pokračovala palmovými háji podél moře do další vsi, ještě podstatně chudší. Bikování to bylo moc pěkné, cestičky byly zpestřené písečnými vanami a tak jsme si zajezdili moc hezky. Po odbočení od moře čekala další zábava, jízda po hrázích rýžových polí. Cesta při tomto způsobu ježdění sice moc neubíhala, ale zato bylo pořád co fotit. Před polednem, kdy jsme vyjeli zpět na širší prašnou cestu, jsme tak měli najeto jen 20 km. Po pár km jsme našli obchůdek s ovocem a nápoji a poobědvali melouny, ananas, pivo a kolu. Zároveň jsme také zjistili, kde jsme a že snad čtyřpruhová prašná silnice, jíž jsme dosáhli, opravdu vede k vietnamské hranici. Po šesti kilometrech jsme byli na ní a kambodžský výlet se stal minulostí. Moc se nám tu líbilo.
"Vietnamci sázejí rýži, Kambodžané se na to dívají a Laosané poslouchají vleže, jak roste", říká dle naší klientské příručky jedno místní přísloví. V Laosu jsme nebyli, ale když jsme vstoupili mohutnou stavbou hraničního přechodu do Vietnamu, museli jsme zbytku úsloví dát za pravdu. Vietnam je na první pohled rušnější, rozvinutější, bohatší. Rozdíl je jako mezi námi a Německem. Posledních 7 km jsme natočili po asfaltu, který začal hned na hranici. Ha Tien je rušnější, než Phnompenh.
Vyměnili jsme peníze a stali se milionáři. 1 € = 27 000 dongů. Strašně se nám ty nuly motaj. Po ubytování jsem hned vedle našeho hotelu objevil cestovky s trajektem na ostrov Phu Quoc. To byl Můj malý sen od začátku této cesty, přestože v rámcovém plánu nebyl. Tropický ostrov je díky svým skvělým plážím I přírodě volitelným závěrem našich vietnamských zájezdů. Zkrátím to. Podařilo se mi vymyslet takový plán, že jsem přesvědčil spolucestující, abychom tam jeli. YEES, jedeme na Phu Quoc!!!
Ujeto na kole: 42 km
úterý 13. března 2012
Den 10: Kampot = pepř, Kep = krab
Název dne je trošku zavádějící. Zatímco ospalé postkoloniální městečko Kampot svou architekturou připomíná francouzské časy a jeho název je jen synonymem pro znamenitý pepř, Kep opravdu znamená krab. Snídali jsme v sedm a (skoro) v osm už jsme vyjížděli. Ale ne daleko. Dva kilometry proti proudu řeky byl včera objevený malý resortík, kde půjčovali seakajaky, což byl náš dopolední program. Motorovým člunem jsme se vyvezli 8 km proti proudu a pak už jsme se zanořili do spleti kanálů lemovaných palmami s dlouhými větvemi. Někdy se kanál zúžil tak, že palmy vytvořily zelený tunel a dostály tak názvu Green Cathedral. Pluli jsme zeleným labyrintem dle návodu "vždycky vpravo" mezi palmami I vesničkami, až jsme vypluli zpět na řeku. A pak už jen zpátky po řece, po jejím velmi mírném proudu.
Někteří, tedy většina propadli poklidnému kouzlu dřevěného resortu a objednali oběd. My s Martinem jsme ale už vyjeli k dnešnímu cíli, městečku Kep vzdálenému 30 km. Nějak jsme už přivykli, jízda v poledním vedru docela šla. Jednou jsme při pauze dali lisovánou šťávu z cukrové třtiny vylepšenou citronem, docela vydatný nápoj pro cyklistu . Za hodinu a půl jsme byli v cíli, penzionu Kukuluku. Vyhovoval, měl o-brov-skou dormitory v prvním patře I nějaké dvojáky. A kromě toho I vlastní pláž a bazén. Po nezbytné SMS jsme pokračovali průzkumem městečka. Kromě toho, že jsme si potvrdili správnost volby ubytování, jsme objevili I krabí trh se spoustou hospůdek. V jedné z nich jsem dal I skvělé krevety na zeleném pepři, lokální specialitu. Po návratu už naši byli v penzionu a oddávali se dekadentnímu poflakování, popíjení a pokuřování v bazénu, k čemuž jsme se radostně s Martinem přidali.
Propracovali jsme se tak k večeři a kam jinam, než zase na jeden km vzdálený trh. Jako "znalec " jsem vybíral hospůdku a měl jsem neuvěřitelnou kliku. Večeře byla skvostná. Zatímco většina dala grilované krevety na (místním) zeleném pepři (upraven trochu připomíná vzhledem hrozenky rybízu, jen kuličky jsou zelené a tvrdé), my s Martinem jsme šli do místní speciality, grilování krab na pepři. Kulinářský zážitek to byl absolutní. Nebál bych se použít pojmu gastronomický orgasmus. Tahle hospoda je důvod se sem vrátit, jenže ve zmatení smyslů jsem si nepoznamenal její název...
Zbytek večera po návratu opět dekadentní - drinky, bazén a tak... A zítra 60 km cesty podél pobřeží do Vietnamu.
Ujeto: 35 km na kole; 8 km lodí, 12 km na seakajaku
Někteří, tedy většina propadli poklidnému kouzlu dřevěného resortu a objednali oběd. My s Martinem jsme ale už vyjeli k dnešnímu cíli, městečku Kep vzdálenému 30 km. Nějak jsme už přivykli, jízda v poledním vedru docela šla. Jednou jsme při pauze dali lisovánou šťávu z cukrové třtiny vylepšenou citronem, docela vydatný nápoj pro cyklistu . Za hodinu a půl jsme byli v cíli, penzionu Kukuluku. Vyhovoval, měl o-brov-skou dormitory v prvním patře I nějaké dvojáky. A kromě toho I vlastní pláž a bazén. Po nezbytné SMS jsme pokračovali průzkumem městečka. Kromě toho, že jsme si potvrdili správnost volby ubytování, jsme objevili I krabí trh se spoustou hospůdek. V jedné z nich jsem dal I skvělé krevety na zeleném pepři, lokální specialitu. Po návratu už naši byli v penzionu a oddávali se dekadentnímu poflakování, popíjení a pokuřování v bazénu, k čemuž jsme se radostně s Martinem přidali.
Propracovali jsme se tak k večeři a kam jinam, než zase na jeden km vzdálený trh. Jako "znalec " jsem vybíral hospůdku a měl jsem neuvěřitelnou kliku. Večeře byla skvostná. Zatímco většina dala grilované krevety na (místním) zeleném pepři (upraven trochu připomíná vzhledem hrozenky rybízu, jen kuličky jsou zelené a tvrdé), my s Martinem jsme šli do místní speciality, grilování krab na pepři. Kulinářský zážitek to byl absolutní. Nebál bych se použít pojmu gastronomický orgasmus. Tahle hospoda je důvod se sem vrátit, jenže ve zmatení smyslů jsem si nepoznamenal její název...
Zbytek večera po návratu opět dekadentní - drinky, bazén a tak... A zítra 60 km cesty podél pobřeží do Vietnamu.
Ujeto: 35 km na kole; 8 km lodí, 12 km na seakajaku
Den 9: Kampot
Dnešní den byl volný, neboli cochcárna. Ještě při plánování v Siem Reapu jsem objevil v průvodci, že tu existuje cosi jako Bokor Hill Adventure - výjezd po štěrkové cestě do výšky 1000 má na 30 km. Jenže další průvodci mluvili o tom, že se tam buduje silnice a že tam bude resort. A při včerejším dojezdu jsme viděli, že naše obavy se naplnily. Přesto dnes nejdřív Členka s Romanem a Tomáš s Martinem přijali tuto výzvu. mně se představa stoupání ve vedru po asfaltu vůbec nezamlouvala. A nebyl jsem sám. Po pomalé snídani jsme proto s Jardou a Špeldou vyrazili na venkov do podhůří. Byl to úžasný nápad. Po včerejšku znáte Jardův popis venkova, ale tohle bylo lepší. Vyrazili jsme po štěrkové cestě kolmo na státovku a nestačili jsme se divit. Včera na státovce nás zdravily jen děti,dnes už I dospěli. Jeli jsme venkovskou krajinou malých rolnických domků do podhůří s rýžovými poli, plantážemi pepřovníků (zdejší patří mezi nejlepší na světě) I kávovníků. Viděli jsme hřbitov. Projížděli jsme zelenými tunely přes písečné vany. Prostě nádherné technické a vyhlídkové poježdění! Chvíli před návratem jsme našli chrám/hospůdku/obývák a tam pojali při zeleném čaji část polední pauzy.
Ve městě jsme se domluvili se Sheilou a Majkou na obědovém srazu. Místní lidovka byla rychlá a dobrá, na rozdíl od včerejší večeře. A navíc měl moc hezkou servírku, co alespoň dle Jardy a mne.
Po obědě jsme s Jardou prozkoumali možnost půjčení seakajaků na zítra v úžasném klidném resortu 2 km na sever od Kampotu. Snad to vyjde zítra.
Ve čtyři jsme se shodou okolností sjeli na guesthousu. Tom a Martin dali 90, Roman S Alenkou 60, velmi slušné. Po sprše jsme ještě s Martinem dali foto safari a pár piv ve městě a už byl čas na večeři u Indů a kutí plánů na zítra.
Ujeto: na kole 29 km
Ve městě jsme se domluvili se Sheilou a Majkou na obědovém srazu. Místní lidovka byla rychlá a dobrá, na rozdíl od včerejší večeře. A navíc měl moc hezkou servírku, co alespoň dle Jardy a mne.
Po obědě jsme s Jardou prozkoumali možnost půjčení seakajaků na zítra v úžasném klidném resortu 2 km na sever od Kampotu. Snad to vyjde zítra.
Ve čtyři jsme se shodou okolností sjeli na guesthousu. Tom a Martin dali 90, Roman S Alenkou 60, velmi slušné. Po sprše jsme ještě s Martinem dali foto safari a pár piv ve městě a už byl čas na večeři u Indů a kutí plánů na zítra.
Ujeto: na kole 29 km
neděle 11. března 2012
Den 8: Podel pobrezi do Kampotu
Rano nas vzbudilo slunicko. Chteli jsme z naseho domecku odjet v sedm, ale ranni baleni se protahlo a tak jsme odplouvali o pul osme. Jeste predtim jsme s politovanim zjistili, ze pote, co vsichni zalehli, odebral se Tomas se Speldou po lavce zpatky na pevninu a zlikvidovali pul litru kambodzskeho rumu urceneho k snidani. Museli jsme tak vyplouvat nalacno. Nastesti Jarda mel havarijni dvoudecovou zasobu, ktera nas aspon trochu zachranila.
Ani pri zpatecni plavbe po mangrovy lemovane rece jsme nevideli delfiny videli jsme ale spoustu rybaricich, krabaricich a muslaricich domorodcu na malych clunech I brodicich se v rece. Zastavili jsme u vyhlidkove veze, ktera se tycila do asi dvaceti metru do urovne nejvyssich korun mangrovu. Vystup byl zpestren chybejicimi prkny v podlaze a ani zabradli nebylo prilis kompletni. Kdo mne zna, vi o cem pisu. V kazdem pripade takhle vysoke mangrovy jsme s Jardou jeste nevideli.
Pokusili jsme se neuspesne posnidat ve vcerejsi restauraci a nakonec skoncili v jine na instantnich nudlich. O pul jedenacte jsme konecne vyjeli. O kambodskem venkove pise dnes Jarda a tak se omezim na technicka data.
Po 25 km jsme dojeli v docela hustem provozu na krizovatku, kde se odpojuje hlavni c. 4 do Phnompenhu. Po nezbytnem obcerstveni jsme pokracovali po c. 3 na Kampot, nas dnesni cil. Se stoupajicim sluniçkem klesala rychlost a tak jsme ponekud neuspesne hledali hospudku, kde bychom se schovali pred polednim zarem. Hospudka sice nebyla hospudka, ale my jsme si ji z ni vyrobili, I kdyz k obedu byly opet... instantni nudle. Odjezd byl zpestren kradezi dvojich rukavic mistnimi ulicniky, coz se nastesti zahy vyresilo.
O pul ctvrte uz zar trosku polevil a my mohli pokracovat dal do zbyvajici poloviny. Placata cesta docela ubiHala, o pul sedme jsme byli na okraji Kampotu a za mostem uz nas cekal Martin jedouci napred zajistit hotel. Dnes je nutno vyzdvihnout vykon Sheily a Majky, ktere avizovaly dojeti tuktukem, ale nakonec dorazily. Majka si dokonce v techto podminkach udelala osobni rekord.
Ani pri zpatecni plavbe po mangrovy lemovane rece jsme nevideli delfiny videli jsme ale spoustu rybaricich, krabaricich a muslaricich domorodcu na malych clunech I brodicich se v rece. Zastavili jsme u vyhlidkove veze, ktera se tycila do asi dvaceti metru do urovne nejvyssich korun mangrovu. Vystup byl zpestren chybejicimi prkny v podlaze a ani zabradli nebylo prilis kompletni. Kdo mne zna, vi o cem pisu. V kazdem pripade takhle vysoke mangrovy jsme s Jardou jeste nevideli.
Pokusili jsme se neuspesne posnidat ve vcerejsi restauraci a nakonec skoncili v jine na instantnich nudlich. O pul jedenacte jsme konecne vyjeli. O kambodskem venkove pise dnes Jarda a tak se omezim na technicka data.
Po 25 km jsme dojeli v docela hustem provozu na krizovatku, kde se odpojuje hlavni c. 4 do Phnompenhu. Po nezbytnem obcerstveni jsme pokracovali po c. 3 na Kampot, nas dnesni cil. Se stoupajicim sluniçkem klesala rychlost a tak jsme ponekud neuspesne hledali hospudku, kde bychom se schovali pred polednim zarem. Hospudka sice nebyla hospudka, ale my jsme si ji z ni vyrobili, I kdyz k obedu byly opet... instantni nudle. Odjezd byl zpestren kradezi dvojich rukavic mistnimi ulicniky, coz se nastesti zahy vyresilo.
O pul ctvrte uz zar trosku polevil a my mohli pokracovat dal do zbyvajici poloviny. Placata cesta docela ubiHala, o pul sedme jsme byli na okraji Kampotu a za mostem uz nas cekal Martin jedouci napred zajistit hotel. Dnes je nutno vyzdvihnout vykon Sheily a Majky, ktere avizovaly dojeti tuktukem, ale nakonec dorazily. Majka si dokonce v techto podminkach udelala osobni rekord.
Ujeto: 80 km na kole; 15 km lodi
Kambodzsky venkov
Cesta na kole kambodzskym venkovem je zazitek.
Jsou tu neuveritelne hodni a mili lide. Vsichni na nas mavaji, usnivaji se, zdravi nas. Deti vresti bajbaj a ti zdatnejsi vots jo nejm.
Silnice je lemovana nekonecnou radou kiosku. Kazdy, kdo ma dum vedle silnice, obchoduje. Staci kus prkna na dvou kulech, na to se vyrovna par pixel cocacoly a piva misto vyvesniho stitu a je z toho hospoda. Misto lednicky se pouziva polysterinova krabice naplnena ledem, tam se napoje chladi. Led v kostkach rano rozvazeji kluci na motorkach se specialne upravenymi nosici.
Skoro nikdo nemluvi anglicky, ale uz jsme se naucili to resit. Prijedeme k takove obcerstvovne a jdeme rovnou k lednici. Tahame si napoje a usmivame se na obsluhu. Obsluha vetsinou nekde posedava nebo lezi v hamace a je rada, ze v tom vedru nemusi projevovat prilisnou aktivitu.
Placeni probiha tak, ze kazdy vezme svou radu prazdnych plechovek a petek, ukaze slecne a ta mu rekne cenu. Ceny jsou vetsinou jednotne: pivo, cocacola, lahev vody, kokosovy orech s brckem .... Vse za jednotnu cenu pul dolaru az dolar.
Dneska jsme si dokonce takhle poridili i obed. Z regalu jsme si vyndali cinske nudle, pani nam je zalila horkou vodou a bylo uvareno.
Kdyz zrocna nesedime v hospe, tak si uzivame krajiny. Vpravo od nas je more. Sice je daleko, ze vlastne neni videt, ale obcas se do pevniny zakroji hluboky zaliv preklenuty mostem. Kotvi zde rybarske lodky, rybari kladou pasti na kraby a vytahuji site.
Pevnina je plna ryzovych policek. Ted jsou sucha a kouka z nich pouze strniste. Ve zbytcich vody se brodi buvoli.
Mezitim stromy, ani je nedokazu vsechny pojmenovat.
Chalupy vesnicanu stoji na kulech. Kdyz zaprsi, tak taedy vsude stoji voda.
Vlevo od nas se zvedaji tisicimetrove hory. Je to rozsahly NP, jmenuje se Elephant Mountains. Udajne zde zije spousta divokych zvirat: krokodyli, sloni, tygri, medvedi, levharti, ... My jsme ale zatim videli jen buvoly. Dokonce dva byci spolu zapasili primo uprostred silnice a vubec jim navadi, ze kvuli tomu zatavili provoz.
Cestovani na kole je idealnim zpusobem, jak vse poznat, ocuchat, prohlidnout. Ne v turistickem busu, ale na kole si vsimnu divky opekajici kukurici vedle silnice a koupim si od ni jeden klas a trs bananu, vse za pul dolaru.
Kambodzsky venkov na kole je pohadka a musi se to zazit.
Jsou tu neuveritelne hodni a mili lide. Vsichni na nas mavaji, usnivaji se, zdravi nas. Deti vresti bajbaj a ti zdatnejsi vots jo nejm.
Silnice je lemovana nekonecnou radou kiosku. Kazdy, kdo ma dum vedle silnice, obchoduje. Staci kus prkna na dvou kulech, na to se vyrovna par pixel cocacoly a piva misto vyvesniho stitu a je z toho hospoda. Misto lednicky se pouziva polysterinova krabice naplnena ledem, tam se napoje chladi. Led v kostkach rano rozvazeji kluci na motorkach se specialne upravenymi nosici.
Skoro nikdo nemluvi anglicky, ale uz jsme se naucili to resit. Prijedeme k takove obcerstvovne a jdeme rovnou k lednici. Tahame si napoje a usmivame se na obsluhu. Obsluha vetsinou nekde posedava nebo lezi v hamace a je rada, ze v tom vedru nemusi projevovat prilisnou aktivitu.
Placeni probiha tak, ze kazdy vezme svou radu prazdnych plechovek a petek, ukaze slecne a ta mu rekne cenu. Ceny jsou vetsinou jednotne: pivo, cocacola, lahev vody, kokosovy orech s brckem .... Vse za jednotnu cenu pul dolaru az dolar.
Dneska jsme si dokonce takhle poridili i obed. Z regalu jsme si vyndali cinske nudle, pani nam je zalila horkou vodou a bylo uvareno.
Kdyz zrocna nesedime v hospe, tak si uzivame krajiny. Vpravo od nas je more. Sice je daleko, ze vlastne neni videt, ale obcas se do pevniny zakroji hluboky zaliv preklenuty mostem. Kotvi zde rybarske lodky, rybari kladou pasti na kraby a vytahuji site.
Pevnina je plna ryzovych policek. Ted jsou sucha a kouka z nich pouze strniste. Ve zbytcich vody se brodi buvoli.
Mezitim stromy, ani je nedokazu vsechny pojmenovat.
Chalupy vesnicanu stoji na kulech. Kdyz zaprsi, tak taedy vsude stoji voda.
Vlevo od nas se zvedaji tisicimetrove hory. Je to rozsahly NP, jmenuje se Elephant Mountains. Udajne zde zije spousta divokych zvirat: krokodyli, sloni, tygri, medvedi, levharti, ... My jsme ale zatim videli jen buvoly. Dokonce dva byci spolu zapasili primo uprostred silnice a vubec jim navadi, ze kvuli tomu zatavili provoz.
Cestovani na kole je idealnim zpusobem, jak vse poznat, ocuchat, prohlidnout. Ne v turistickem busu, ale na kole si vsimnu divky opekajici kukurici vedle silnice a koupim si od ni jeden klas a trs bananu, vse za pul dolaru.
Kambodzsky venkov na kole je pohadka a musi se to zazit.
Jarda Lhota
sobota 10. března 2012
Den 7: NP Ream
Konecne cyklistika! Sice ji bylo v planu ne moc, ale konecne!
Vyjeli jsme po devate, slunicko uz bylo vysoko. Propletli jsme se centrem Sihanoukville a pri te prilezitosti ztratili Speldu s Martinem, kteri nedorazili do srazove hospudky nad mestem. Cesta v tricetistupnovem teple ubihala v mirnem vetru prijemne. Zvlnena krajina nebyla nijak narocna, sjezdy stridaly stoupani a hospudek se stinem bylo dost. Pred polednem jsme po 25 km dojeli k odbocce u letiste, kdemel byt I narodni park. Vyjel jsem na pruzkum a po pul km nasel stanici strazcu parku. Byla dost skromna, ale presto tam meli mapku, z niz jsme poznali, co dal. Chvilka hledani obedove restaurace a nakonec jsme odjeli o par km dal k rece, kde byla dalsi ranger station.
Stale bez Speldy a Martina jsme konecne nasli obed, ale jeste predtim jsem vypadl z role kusovky a zajistil lodicku do parku a bydleni v rybarskem domecku. Behem obeda s vyhlidkou na reku konecne po serii SMS dorazili nasi ztracenci. Na odbocce u letiste dojeli az k mori a dost si to tam uzili.
Bez kol jsme nasedli na lodicku a hodku a pul jeli po rece lemovane mangrovovymi haji. Reka neni moc osidlena, ale par drevenych domecku s palmovymi plazemi ji lemovalo. U jednoho z nich jsme nakonec, po oblouku v mori pri cekani na delfiny, pristali.
Kdyz uz jsem se obetoval a samozvolil nacelnikem odpoledne, musel jsem zajistit I veceri. Nebylo to slozite, u paty dlouheho mustku spojujiciho nas domecek na kulech s pevninou bylo skromne misto nazyvane restauraci, kde jsem objednal 3 kg grilovanych krabu.
A pak uz byl cas na koupani a vubec relax, taky jsme jeste museli vybudovat soustavu moskytier na zaprazi/verande domecku. Pred sedmou byli krabi hotovi a byli proste sqeli! Par pivek, k tomu od mistnich palmove vino, pohoda. Vecer srovnatelny s tim na palmove plazi v Kostarice.
Na obzoru brblaji svitici rybarske lodky, v oparu vychazi mesic, co byl pred par dny v uplnku. Ale i toto rajske misto je jiz pokryto mobilnim signalem.
Vyjeli jsme po devate, slunicko uz bylo vysoko. Propletli jsme se centrem Sihanoukville a pri te prilezitosti ztratili Speldu s Martinem, kteri nedorazili do srazove hospudky nad mestem. Cesta v tricetistupnovem teple ubihala v mirnem vetru prijemne. Zvlnena krajina nebyla nijak narocna, sjezdy stridaly stoupani a hospudek se stinem bylo dost. Pred polednem jsme po 25 km dojeli k odbocce u letiste, kdemel byt I narodni park. Vyjel jsem na pruzkum a po pul km nasel stanici strazcu parku. Byla dost skromna, ale presto tam meli mapku, z niz jsme poznali, co dal. Chvilka hledani obedove restaurace a nakonec jsme odjeli o par km dal k rece, kde byla dalsi ranger station.
Stale bez Speldy a Martina jsme konecne nasli obed, ale jeste predtim jsem vypadl z role kusovky a zajistil lodicku do parku a bydleni v rybarskem domecku. Behem obeda s vyhlidkou na reku konecne po serii SMS dorazili nasi ztracenci. Na odbocce u letiste dojeli az k mori a dost si to tam uzili.
Bez kol jsme nasedli na lodicku a hodku a pul jeli po rece lemovane mangrovovymi haji. Reka neni moc osidlena, ale par drevenych domecku s palmovymi plazemi ji lemovalo. U jednoho z nich jsme nakonec, po oblouku v mori pri cekani na delfiny, pristali.
Kdyz uz jsem se obetoval a samozvolil nacelnikem odpoledne, musel jsem zajistit I veceri. Nebylo to slozite, u paty dlouheho mustku spojujiciho nas domecek na kulech s pevninou bylo skromne misto nazyvane restauraci, kde jsem objednal 3 kg grilovanych krabu.
A pak uz byl cas na koupani a vubec relax, taky jsme jeste museli vybudovat soustavu moskytier na zaprazi/verande domecku. Pred sedmou byli krabi hotovi a byli proste sqeli! Par pivek, k tomu od mistnich palmove vino, pohoda. Vecer srovnatelny s tim na palmove plazi v Kostarice.
Na obzoru brblaji svitici rybarske lodky, v oparu vychazi mesic, co byl pred par dny v uplnku. Ale i toto rajske misto je jiz pokryto mobilnim signalem.
pátek 9. března 2012
Den 6: Z Phnompenhu do Sihanoukville
Vecerni rozhodovani bylo dramaticke. Zjistili jsme totiz, ze v deviti se spolecne nedokazeme prepravit do S-ville ani pronajatym mikrobusem ani linkou. Rozhodli jsme se tedy vyhlasit soutez "dojed, jak umis", kde kriteriem byl soucin casu a ceny. Muj plan byl jednoduchy: rano vyrazit na autobusak v nadeji, ze jako jednotlivec se do nejakeho busu nacpu I s kolem. Vzapeti jsem zjistil, ze stejny plan maji i Jarda se Sheilou, zatimco ostatni doufaji, ze v mensim poctu sezenou nejaky pronajaty mikrobus. Rozdelili jsme se tak na cestovatele - "profiky" z Adventury a na turisty.
Stanice byla nedaleko, po ctvrthodine jizdy jsme tam byli a bez problemu se dostali do prvniho busu. Byl cas I na snidani, behem ktere jsem si asi zvysil imunitu, protoze pani stejnou rukou nakladala nudle do misky i prijimala penize. Presne v osm jsme sice vyjeli, ale ne daleko. Bus objel blok a pak cekal skoro do deviti, az se naplni. Hodinu a pul jsme se propletali hustym provozem velkomesta, ale pak uz to jelo docela slusne. Sihanoukville je totiz alternativnim kralovskym sidlem a tak silnice c. 4 patri mezi nejlepe udrzovane v Kambodzi. Ve ctvrt na dve jsme byli na miste a s cenou 8,5 dolaru jasnymi vitezi.
Smontovali jsme kola a vyrazili hledat ubytovani. Mesto ma 150 000 obyvatel a je docela roztahane po velkem poloostrove. Objeli jsme nekolik plazi az jsme dorazili na Ochheuteal Beach, kde byla spousta hotelu a jeden z nich se stal nasim. Po ubytovani jsme se vykoupali a pri prijemnem obede v plazove hospudce (letovisko je typicke JV asijske) cekali na prijezd turistu. Dorazili o pul pate, jejich mikrobus se pry strasne loudal.
V hospudce na plazi cas mile ubiha a tak se priblizila vecere. Rybich a krevetovych hodu jsem se uz ale nezucastnil, hamounsky jsem pri obede vyuzil nabidku 2 za 1 a tak jsem toho nebyl schopen.
Zitra KONECNE cyklistika, i kdyz jen 18 km do NP Reap.
Ujeto: na kole 18 km; busem 200 km
Stanice byla nedaleko, po ctvrthodine jizdy jsme tam byli a bez problemu se dostali do prvniho busu. Byl cas I na snidani, behem ktere jsem si asi zvysil imunitu, protoze pani stejnou rukou nakladala nudle do misky i prijimala penize. Presne v osm jsme sice vyjeli, ale ne daleko. Bus objel blok a pak cekal skoro do deviti, az se naplni. Hodinu a pul jsme se propletali hustym provozem velkomesta, ale pak uz to jelo docela slusne. Sihanoukville je totiz alternativnim kralovskym sidlem a tak silnice c. 4 patri mezi nejlepe udrzovane v Kambodzi. Ve ctvrt na dve jsme byli na miste a s cenou 8,5 dolaru jasnymi vitezi.
Smontovali jsme kola a vyrazili hledat ubytovani. Mesto ma 150 000 obyvatel a je docela roztahane po velkem poloostrove. Objeli jsme nekolik plazi az jsme dorazili na Ochheuteal Beach, kde byla spousta hotelu a jeden z nich se stal nasim. Po ubytovani jsme se vykoupali a pri prijemnem obede v plazove hospudce (letovisko je typicke JV asijske) cekali na prijezd turistu. Dorazili o pul pate, jejich mikrobus se pry strasne loudal.
V hospudce na plazi cas mile ubiha a tak se priblizila vecere. Rybich a krevetovych hodu jsem se uz ale nezucastnil, hamounsky jsem pri obede vyuzil nabidku 2 za 1 a tak jsem toho nebyl schopen.
Zitra KONECNE cyklistika, i kdyz jen 18 km do NP Reap.
Ujeto: na kole 18 km; busem 200 km
čtvrtek 8. března 2012
Den 5: Phnompenh
Večerní příjezd do Phnompenhu byl docela tristní. PP je spíše milionová vesnice a podle toho to vypadalo. Navíc jsme měli četné informace o tom, jak je nebezpečný, a tak nás průjezd spoře osvícení ulicemi nenaplňoval optimismem. V centru u královského paláce už to přece jen vypadalo lépe a busík zastavil záhy u našeho hotelu, bylo třičtvrtě na deset... Br, šest a půl hodiny jízdy. Hotel byl až moc nobl až stylový a tak jsme povečeřeli v guesthousu naproti.
Ráno moudřejší večera a na slunci už to přece jen vypadalo lepe. Plán byl jasný : královský palác, Stříbrná pagoda, národní muzeum a pak se uvidí. Jenže po příchodu k paláci jsme zjistili, že MDŽ je tu státním svátkem, což znamenalo, že palác I pagoda jsou zavřené. Získaný čas se nám tak hodil na další překvapení dne. Muzeum zavřené nebylo a tak jsme si v jeho pěkné červené dřevěné stavbě prohlédli četné sochy z budhistického I hinduistického panteonu. Zbytek dne jsme už strávili odhalováním šokující komunistické historie Kambodži.
17. duben 1975 se navždy stane milníkem zdejší historie. Toho dne se Pol Potovi Rudí Khmérové zmocnili hlavního města a nastala jejich téměř čtyři roky trvající hrůzovláda. Během dvou dnů byli všichni obyvatel milionové metropole vystěhování na venkov, kdo něco uměl nebo vystudoval, byl popraven. Rudé gardy neomezeně vládly zemi a hospodářství se zcela zhroutilo. Genocidou na vlastním národu vyvraždili polpotovci 2 000 000 lodí, čili třetinu populace.
Třináct kilometrů od města se nacházejí Killing Fields, jedno ze dvou set popravišť rozesetých po celé zemi. Dojeli jsme tam s Jardou a Sheilou tuktukem. Klidné ploše porostlé pár stromy vévoda moderní stúpa schraňující ostatky většiny že 17 000 zde popravených oběti. U vchodu jsme se vstupenkami obdrželi I audioprůvodce.
Političtí vězni komoušů sem byli přiváženi v noci a pro úsporu nákladů byli popravováni nejrůznějším nářadím - bambusovými a železnými tyčemi, sekerami, noži, motykami... Ženy byly obvykle před popravou znásilněny. Malé děti byly zabíjeny úderem o strom. Režim byl toho názoru, že "plevel je nutno vytrhat I s kořeny" a tak vyvražďoval celé rodiny. Oběti byly popravovány na okraji svého hrobu a každá jejich vrstva zasypána DDT. Byly sem sváženy z věznice S-21 ve městě, což byla naše další zastávka.
Věznice, bývalá střední škola, je dnes muzeem genocidy, zapsaným na seznamu UNESCO. Po obědové pauze jsme přišli na třetí hodinu, kdy se promítá film. Příběh dvou mladých manželů, vyprávění matkou díky, ilustroval šílenství doby. On, původní mladý mnich se přidal k Rudým Khmérům, ona byla vystěhována na venkov. Citace z dopisů dokladovaly jejich zoufalství a bezmocnost. Oba skončili v S-21. Zde vězni čekali za mnohaměsíčních mučení na odvoz na Killing Fields. Ve filmu se objevily I výpovědí dozorců a popravčích. V jednotlivých místnostech muzea byly I kromě fotografií vězňů I ilustrace dokumentující mučicí metody. Je neuvěřitelné, co všechno si na sebe dokážou lidi vymyslet. A ještě hůře by se to popisovalo.
Ráno moudřejší večera a na slunci už to přece jen vypadalo lepe. Plán byl jasný : královský palác, Stříbrná pagoda, národní muzeum a pak se uvidí. Jenže po příchodu k paláci jsme zjistili, že MDŽ je tu státním svátkem, což znamenalo, že palác I pagoda jsou zavřené. Získaný čas se nám tak hodil na další překvapení dne. Muzeum zavřené nebylo a tak jsme si v jeho pěkné červené dřevěné stavbě prohlédli četné sochy z budhistického I hinduistického panteonu. Zbytek dne jsme už strávili odhalováním šokující komunistické historie Kambodži.
17. duben 1975 se navždy stane milníkem zdejší historie. Toho dne se Pol Potovi Rudí Khmérové zmocnili hlavního města a nastala jejich téměř čtyři roky trvající hrůzovláda. Během dvou dnů byli všichni obyvatel milionové metropole vystěhování na venkov, kdo něco uměl nebo vystudoval, byl popraven. Rudé gardy neomezeně vládly zemi a hospodářství se zcela zhroutilo. Genocidou na vlastním národu vyvraždili polpotovci 2 000 000 lodí, čili třetinu populace.
Třináct kilometrů od města se nacházejí Killing Fields, jedno ze dvou set popravišť rozesetých po celé zemi. Dojeli jsme tam s Jardou a Sheilou tuktukem. Klidné ploše porostlé pár stromy vévoda moderní stúpa schraňující ostatky většiny že 17 000 zde popravených oběti. U vchodu jsme se vstupenkami obdrželi I audioprůvodce.
Političtí vězni komoušů sem byli přiváženi v noci a pro úsporu nákladů byli popravováni nejrůznějším nářadím - bambusovými a železnými tyčemi, sekerami, noži, motykami... Ženy byly obvykle před popravou znásilněny. Malé děti byly zabíjeny úderem o strom. Režim byl toho názoru, že "plevel je nutno vytrhat I s kořeny" a tak vyvražďoval celé rodiny. Oběti byly popravovány na okraji svého hrobu a každá jejich vrstva zasypána DDT. Byly sem sváženy z věznice S-21 ve městě, což byla naše další zastávka.
Věznice, bývalá střední škola, je dnes muzeem genocidy, zapsaným na seznamu UNESCO. Po obědové pauze jsme přišli na třetí hodinu, kdy se promítá film. Příběh dvou mladých manželů, vyprávění matkou díky, ilustroval šílenství doby. On, původní mladý mnich se přidal k Rudým Khmérům, ona byla vystěhována na venkov. Citace z dopisů dokladovaly jejich zoufalství a bezmocnost. Oba skončili v S-21. Zde vězni čekali za mnohaměsíčních mučení na odvoz na Killing Fields. Ve filmu se objevily I výpovědí dozorců a popravčích. V jednotlivých místnostech muzea byly I kromě fotografií vězňů I ilustrace dokumentující mučicí metody. Je neuvěřitelné, co všechno si na sebe dokážou lidi vymyslet. A ještě hůře by se to popisovalo.
Tuktukem jsme se vrátili do centra, ostatní vyrazili podél nábřeží Mekongu na procházku, já se vrátil přímo do hotelu. Na večerní poradě řešíme dopravu na zítra k moři I plán dalších dnů.
středa 7. března 2012
Den 4: Krokodýlí farma, plovoucí vesnice a cesta do Phnompenhu
Budíček na 6:30 mi už připadal lidský. Hodina na sbalení stačila až až. Snídaně v konverzačním rytmu se ovšem z plánované půlhodiny protáhla do devíti a to už bylo docela teplo.
První zastávkou ještě v Siem Reapu byla krokodýlí farma. Prohlásivše zpychle, že podobných drůbežáren jsem v nedávné době viděl několik, vyměnil jsem okamžitě ušetřené dolary za pivo a jal se hlídat kola. Jarda byl zpět po deseti minutách, se slovy "měl jsi pravdu, je to drůbežárna". Koneckonců krokouší maso u včerejší večeře bylo podstatnější světlejší než kuřecího.
K přístaviště lodí to měl výrobce 25 km. Silnice vedla krajinou, z níž bylo patrno, že je pravidelně zaplavovaná. Jezero Tonli se totiž v období dešťů zvedá o 6 metrů a zvětšuje svoji plochu osminásobně. Teď je ovšem období sucha a tak všechny domy stojí na kulech vysoko nad suchou zemí. Často jsme také potkávají velké vodní plantáže růžových lotosů. Ty se zde ale pěstují pro pohárovité plody plné oříšků
Cestou se nějak stalo, že jsem se dostal do čela a objevil se jako první u brány národního parku. S placením vstupu jsem chtěl počkat na ostatní, netušil jsem ale, že na poměrně nehostinněstém místo strávím půl hodiny, zatímco ostatní budou relaxovat v hospůdce.
Systém lodiček je tu dost zprůmyslněný, autobusy navážejí turisty a lodě jezdí jedna za druhou. Nejdřív kus po řece, jejíž břehy lemovaly rybářské domky na kolech I jejich obyvatelé brodící se se sítěmi v malých vodách. U jejího ústí byla potom jedna z plovoucích vesnic. Na vodě plavalo na bambusových plovácích vše - obydlí, obchody, restaurace, škola. Ale I policejní stanice a křesťanský kostel. A jako jinde I zde se domky lišily dle bohatství majitelů - od nutných rákosových přístřešků až po velké pestře malované stavby. Chvíli jsme se nechali s vypnutým motorem unášet proudem, čehokoliv využity dvě nuzné loďky, aby se k nám přiblížily. Jejich osazenstvo tvořily ženy s několika malými dětmi a všichni se z nás oslovením "bejbyvandolá" dostat nějaké peníze. Tomáš říkal, že při jeho zdejší loňského návštěvě tohle nebylo. Nojono, vývoj. Rozvoj turistiky má I svátek negativa.
Zpět jsme se vrátili stejnou cestou, celá akce byla na hodinu a půl. U výstupiště nás už čekal zdejší typický minibus, naštěstí od podobných čínských měl ale luxusní prostor pro nohy. Vyskládali jsme kola amohli vyrazit na více než 300 km dlouhý přejezd. Ale ještě jsme zastavili na oběd ve velké restauraci u silnice. Její průhledná rákosová podlaha umístěná několik metrů nad zemí sice v tu chvíli nehostila téměř žádné návštěvníky, ale že zavěšených hamak byl pěkný rozhled po okolí.
Ve tři jsme konečně vyrazili s vyhlídkou 5-6 hodinové jízdy. Plochá krajina monotonně střídala typické tropické vesničky uprostřed banánových plantáží s téměř pustými oblastmi záplavových území. Tohle bych fakt na kole jet nechtěl... S jednou pauzou budeme kolem deváté v Phnompenhu a zítra si toto drsné město prohlédneme.
Ujeto: kolo 14 km/ celkem 66 km (M); loď 17 / 17 km; bus 320 / 320 km
První zastávkou ještě v Siem Reapu byla krokodýlí farma. Prohlásivše zpychle, že podobných drůbežáren jsem v nedávné době viděl několik, vyměnil jsem okamžitě ušetřené dolary za pivo a jal se hlídat kola. Jarda byl zpět po deseti minutách, se slovy "měl jsi pravdu, je to drůbežárna". Koneckonců krokouší maso u včerejší večeře bylo podstatnější světlejší než kuřecího.
K přístaviště lodí to měl výrobce 25 km. Silnice vedla krajinou, z níž bylo patrno, že je pravidelně zaplavovaná. Jezero Tonli se totiž v období dešťů zvedá o 6 metrů a zvětšuje svoji plochu osminásobně. Teď je ovšem období sucha a tak všechny domy stojí na kulech vysoko nad suchou zemí. Často jsme také potkávají velké vodní plantáže růžových lotosů. Ty se zde ale pěstují pro pohárovité plody plné oříšků
Cestou se nějak stalo, že jsem se dostal do čela a objevil se jako první u brány národního parku. S placením vstupu jsem chtěl počkat na ostatní, netušil jsem ale, že na poměrně nehostinněstém místo strávím půl hodiny, zatímco ostatní budou relaxovat v hospůdce.
Systém lodiček je tu dost zprůmyslněný, autobusy navážejí turisty a lodě jezdí jedna za druhou. Nejdřív kus po řece, jejíž břehy lemovaly rybářské domky na kolech I jejich obyvatelé brodící se se sítěmi v malých vodách. U jejího ústí byla potom jedna z plovoucích vesnic. Na vodě plavalo na bambusových plovácích vše - obydlí, obchody, restaurace, škola. Ale I policejní stanice a křesťanský kostel. A jako jinde I zde se domky lišily dle bohatství majitelů - od nutných rákosových přístřešků až po velké pestře malované stavby. Chvíli jsme se nechali s vypnutým motorem unášet proudem, čehokoliv využity dvě nuzné loďky, aby se k nám přiblížily. Jejich osazenstvo tvořily ženy s několika malými dětmi a všichni se z nás oslovením "bejbyvandolá" dostat nějaké peníze. Tomáš říkal, že při jeho zdejší loňského návštěvě tohle nebylo. Nojono, vývoj. Rozvoj turistiky má I svátek negativa.
Zpět jsme se vrátili stejnou cestou, celá akce byla na hodinu a půl. U výstupiště nás už čekal zdejší typický minibus, naštěstí od podobných čínských měl ale luxusní prostor pro nohy. Vyskládali jsme kola amohli vyrazit na více než 300 km dlouhý přejezd. Ale ještě jsme zastavili na oběd ve velké restauraci u silnice. Její průhledná rákosová podlaha umístěná několik metrů nad zemí sice v tu chvíli nehostila téměř žádné návštěvníky, ale že zavěšených hamak byl pěkný rozhled po okolí.
Ve tři jsme konečně vyrazili s vyhlídkou 5-6 hodinové jízdy. Plochá krajina monotonně střídala typické tropické vesničky uprostřed banánových plantáží s téměř pustými oblastmi záplavových území. Tohle bych fakt na kole jet nechtěl... S jednou pauzou budeme kolem deváté v Phnompenhu a zítra si toto drsné město prohlédneme.
Ujeto: kolo 14 km/ celkem 66 km (M); loď 17 / 17 km; bus 320 / 320 km
Vylet na sever (J)
V nedeli jsem s Luckou a Martinem opustil pohodli naseho utulneho hotylku v Siem Reap a vyrazime na sever. Par desitek km odtud jsou hory, ve kterych se tezil piskovec na stavbu vsech zdejsich chramu, zajedeme se tam podivat.
V okamziku, kdy opoustime oblast chramovych komplexu se vse meni. Zatimco chramy jsou obklopene dzungli, my vjizdime do venkovske zemedelske krajiny. Zelena ryzova policka, pasouci se buvoli, palmove haje.
Blizime se k horam. Jsou to nekolik set metru vysoke skaly s nahorni planinou nad nimi. Po ceste se jeste tesne pred soumrakem zastavujeme v chramu Banteai Srei, ktery je povestny svymi nadherne zachovalymi jemnymi plastikami z ruzoveho kamene. Jsou opravdu krasne, zvlast ted, v teplych podvecernich barvach.
Slunce se schovalo za hory, za par minut bude tma, a my jeste nemame bydleni. Poptavame se u mistnich. Zadny hotel zde neni, turiste az sem nejezdi a pokud ano, tak na jednodenni vylety ze Siem Reap. Ubytovat u sebe doma nas nikdo nechce a jak se pozdeji dozvidame, nesmi se to. Nakonec nam doporucuji stanici strazcu parku.
To funguje. Jeden ze strazcu mluvi anglicky a je vstricny, ujima se nas a vse zarizuje.
Mate stan?
Stan nemame.
Aha ... Premysli.
Koukam na jejich hamaky uvazane vsude kolem.
Nemate navic tri hamaky?
Podivam se.
Za chvili mame uvazane vojenske maskovaci hamaky.
A co jidlo?
Jidlo s sebou nemame, veceret jsme planovali poridit na miste. Ale nakonec si klucina vezme par dolaru, sedne na motorku a mizi ve tme. Za chvili se vraci s nakupem.
Vecerime spolecne se strazci a je to fakt zazitek. Varene fazolky, vyborne. Nasezene kachni vejce - zabarvene do cerna a lechce zapachajaci. Po rozkrojeni kachni embryo, fuj. Ale hlad je hlad. A na zaver pasta se shnilych ryb, to ja fakt sila a to uz jsme nedali.
Vojaci se ptaji, jak nam chutna, chvalime. Jsou nadseni a nabizeji, ze nam ke snidani ugriluji pejska. Tak to opravdu ne.
Noc v hamace je skvela. Neni tu takove vedro jako ve meste, vyborne se tu spi.
Zpet jedeme oklikou podel hor. Opet exkurze kambodzskym venkovem. Postupne se pokryvame cervenym prachem, zacina byt dost vedro, teplomer mi ukazuje 40 i kdyz sedime ve stinu. Zastavujeme kazdych nekolik km, pijeme spoustu vody. Ale porad mame zizen, bojime se prehrati a tak se pohybujeme priskoky od jednoho kramku s napoji k dalsimu. Nekde maji i pivo. Kramek je prkenna nebo rakosova budka, ve ktere sedi cela rodina, pospavaji a cekaji na zakazniky. Vetsinou krome napoju prodavaji i benzin ve flaskach od vina.
Ale nikde se tu neda koupit nic k jidlu. Az na hlavni silnici najdeme hospudku. Lucka ma takovy hlad, ze si necha nabrat z hrnce cokoliv a zacne to jist jeste driv, nez si to donese ke stolu.
Se soumrakem jsme zpet v Siem Reap.
V okamziku, kdy opoustime oblast chramovych komplexu se vse meni. Zatimco chramy jsou obklopene dzungli, my vjizdime do venkovske zemedelske krajiny. Zelena ryzova policka, pasouci se buvoli, palmove haje.
Blizime se k horam. Jsou to nekolik set metru vysoke skaly s nahorni planinou nad nimi. Po ceste se jeste tesne pred soumrakem zastavujeme v chramu Banteai Srei, ktery je povestny svymi nadherne zachovalymi jemnymi plastikami z ruzoveho kamene. Jsou opravdu krasne, zvlast ted, v teplych podvecernich barvach.
Slunce se schovalo za hory, za par minut bude tma, a my jeste nemame bydleni. Poptavame se u mistnich. Zadny hotel zde neni, turiste az sem nejezdi a pokud ano, tak na jednodenni vylety ze Siem Reap. Ubytovat u sebe doma nas nikdo nechce a jak se pozdeji dozvidame, nesmi se to. Nakonec nam doporucuji stanici strazcu parku.
To funguje. Jeden ze strazcu mluvi anglicky a je vstricny, ujima se nas a vse zarizuje.
Mate stan?
Stan nemame.
Aha ... Premysli.
Koukam na jejich hamaky uvazane vsude kolem.
Nemate navic tri hamaky?
Podivam se.
Za chvili mame uvazane vojenske maskovaci hamaky.
A co jidlo?
Jidlo s sebou nemame, veceret jsme planovali poridit na miste. Ale nakonec si klucina vezme par dolaru, sedne na motorku a mizi ve tme. Za chvili se vraci s nakupem.
Vecerime spolecne se strazci a je to fakt zazitek. Varene fazolky, vyborne. Nasezene kachni vejce - zabarvene do cerna a lechce zapachajaci. Po rozkrojeni kachni embryo, fuj. Ale hlad je hlad. A na zaver pasta se shnilych ryb, to ja fakt sila a to uz jsme nedali.
Vojaci se ptaji, jak nam chutna, chvalime. Jsou nadseni a nabizeji, ze nam ke snidani ugriluji pejska. Tak to opravdu ne.
Noc v hamace je skvela. Neni tu takove vedro jako ve meste, vyborne se tu spi.
Zpet jedeme oklikou podel hor. Opet exkurze kambodzskym venkovem. Postupne se pokryvame cervenym prachem, zacina byt dost vedro, teplomer mi ukazuje 40 i kdyz sedime ve stinu. Zastavujeme kazdych nekolik km, pijeme spoustu vody. Ale porad mame zizen, bojime se prehrati a tak se pohybujeme priskoky od jednoho kramku s napoji k dalsimu. Nekde maji i pivo. Kramek je prkenna nebo rakosova budka, ve ktere sedi cela rodina, pospavaji a cekaji na zakazniky. Vetsinou krome napoju prodavaji i benzin ve flaskach od vina.
Ale nikde se tu neda koupit nic k jidlu. Az na hlavni silnici najdeme hospudku. Lucka ma takovy hlad, ze si necha nabrat z hrnce cokoliv a zacne to jist jeste driv, nez si to donese ke stolu.
Se soumrakem jsme zpet v Siem Reap.
Jarda
Den 3 (M) Angkor Wat? Angkor Wat!!!
Nejdřív jsem si myslel, že to je vtip. Ale Tomáš to myslel vážně. Sice jsem vstal o půl šesté, ale postupoval jsem ukázněně a když jsem se zdržel pár minut dopumpováváním kola, vysloužil jsem si náčelníkovo pokárání za zpoždění. Následovala časovka k pokladny, no prima, nerozježděný, s jet lagem a nevyspalý, až jsem se bál, aby ten den pro mne neskončil příliš brzy. Po 7 km jsme byli u Angkor Watu, slunce zrovna vyšlo. No... Prostě nádherla. AW patří mezi notoricky známé památky, kterého jsou "nakoukané" dopředu. No... Není. Jak samotný areál AW, tak i ostatní chrámy rozptýlené na obrovské ploše nelze zobrazit na fotkách. Sice se mi podařilo udělat "povinnou" fotku AW přes vodu proti vycházejícímu slunci, ale ty další se mi určit nebudou líbit, stejně jako všechny, co jsem dosud viděl. Což nic nemění na tom, že je to tu prostě impresívní a monumentální. Závěrem návštěvy jsme vyfotili střed vesmíru, nenápadnou bod uprostřed chrámu.
Po prohlídce AW zpestřením drzou opicí, která mi ukradla vodu, jsme posnídali na dohled areálu. Dalším cílem byl Angkor Thom, chrám v centru města, kterého ve 12. století čítal přes milion obyvatel. 54 věží s kamennými tvářemi přes 200 duchů a bohů... Fotky opět lžou. Nakonec jsme s Jardou našli alespoň kousek z basreliefů, ale na celých 1200 m(!) jsme neměli čas.
V rámci objevování jsme zabočili k zapadlému chrámu Ta Nei, dosud nedotčenému rekonstrukcemi. Chrám byl jak z Knihy džunglí, jenom ten Ká se nějak nechtěl objevit. Ne, nebudu popisovat chrámy, koukněte někde na fotky...
Obědový sraz byl u dalšího megamonumentu - chrámu Ta Prahm. Po jídle, nutně spojeném se siestou ve čtyřicetistupňovém vedru, jsme se s Tomášem vydali na prohlídku. Tato stavba je znám především mohutnými stromy vrostlými do zdí. Kombinace obří stavby v konfliktu s přírodou je opět silná. Bohužel se nám ale nepodařilo nalézt tvář Aštara, zarostlou do kořenů, jeden ze symbolů nacházejících se mimo hlavní stavbu. Příště.
Další část "zlatého" okruhu už jsme jen projeli, protože jsme se báli zatmění. U Angkor Watu jsme dojeli zbytek skupiny fotící AW při západu a za chvilku jsme byli v hustém provozu minibusů a tuk-tuků (motorky s přívěsem) doma. Bylo to krásného, alekrátké. Celý areál potřebuje několik dní. SEM se vrátím!
Po nezbytném rekonstrukci ve sprše se konala porada, co zítra. Tomášovi náčelnictví končící a každý chce byt "kusovka", tj. nic nerozhodovat... A běda, když někdo projev názor, okamžitého je označen za náčelníka... Nakonec jsme v tuto programovém anarchie našli konsensus a plán na zítra je hotov. Za odměnu jsme vyrazili na večeři. S Romanem jsme si dali Khmer BBQ a rozhodně nebylo zle. Raková variace na pálivé kolíky v Číně. A krevetový zákrm. Ostatní dali obří ryby a taky si nestěžovali. JV Asie je prostě ráj gurmánů. Bar jsme vypustili. Vyřadil jsem pár mejlů a teď po půlnoci, když už ostatní zalehli, klofu blog. Jarda sliboval zápis z dvoudenní expedice, ale nějak selhal. Tak se těšte na zítra.
Po prohlídce AW zpestřením drzou opicí, která mi ukradla vodu, jsme posnídali na dohled areálu. Dalším cílem byl Angkor Thom, chrám v centru města, kterého ve 12. století čítal přes milion obyvatel. 54 věží s kamennými tvářemi přes 200 duchů a bohů... Fotky opět lžou. Nakonec jsme s Jardou našli alespoň kousek z basreliefů, ale na celých 1200 m(!) jsme neměli čas.
V rámci objevování jsme zabočili k zapadlému chrámu Ta Nei, dosud nedotčenému rekonstrukcemi. Chrám byl jak z Knihy džunglí, jenom ten Ká se nějak nechtěl objevit. Ne, nebudu popisovat chrámy, koukněte někde na fotky...
Obědový sraz byl u dalšího megamonumentu - chrámu Ta Prahm. Po jídle, nutně spojeném se siestou ve čtyřicetistupňovém vedru, jsme se s Tomášem vydali na prohlídku. Tato stavba je znám především mohutnými stromy vrostlými do zdí. Kombinace obří stavby v konfliktu s přírodou je opět silná. Bohužel se nám ale nepodařilo nalézt tvář Aštara, zarostlou do kořenů, jeden ze symbolů nacházejících se mimo hlavní stavbu. Příště.
Další část "zlatého" okruhu už jsme jen projeli, protože jsme se báli zatmění. U Angkor Watu jsme dojeli zbytek skupiny fotící AW při západu a za chvilku jsme byli v hustém provozu minibusů a tuk-tuků (motorky s přívěsem) doma. Bylo to krásného, alekrátké. Celý areál potřebuje několik dní. SEM se vrátím!
Po nezbytném rekonstrukci ve sprše se konala porada, co zítra. Tomášovi náčelnictví končící a každý chce byt "kusovka", tj. nic nerozhodovat... A běda, když někdo projev názor, okamžitého je označen za náčelníka... Nakonec jsme v tuto programovém anarchie našli konsensus a plán na zítra je hotov. Za odměnu jsme vyrazili na večeři. S Romanem jsme si dali Khmer BBQ a rozhodně nebylo zle. Raková variace na pálivé kolíky v Číně. A krevetový zákrm. Ostatní dali obří ryby a taky si nestěžovali. JV Asie je prostě ráj gurmánů. Bar jsme vypustili. Vyřadil jsem pár mejlů a teď po půlnoci, když už ostatní zalehli, klofu blog. Jarda sliboval zápis z dvoudenní expedice, ale nějak selhal. Tak se těšte na zítra.
Den 1-2 (Milos) Přílet
Cesta proběhla téměř bez zvláštních události. Ranní vstávání o šesté, taxi na letiště, nepříjemných €70 za kolo do Frankfurtu, přestup (jak jsem byl nevyspalý, nějak mi to Německo nesedlol, ač ho mám jinak rád ), a hlavnílet do Hanoje. Premium Economy má pár cm více na nohy, což je sice pro mne důležité, ale její asi nejužitečnější vlastností je neomezený přísun whisky. Nad Hanoj jsme přiletěli včas, ale po čtvrt hodině kroužení nám sdělili, že tam mají špatné počasí (mlhu) a že prozatím poletíme do Danangu. Po přistání jsme strávili tři hodiny posloucháním hlášení, že za půl hodiny dostaneme další informace. Nakonec se podařilo a s 3 1/2 zpožděním jsme dorazili do Hanoje. Můj přípoj do Siem Reapu byl samozřejme pryč. Naštěstí to léta několikrát denně a tak o půl čtvrté už jsem mohl pokračovat. Původní plán předpokládal čtyřhodinový let a tak mne příjemně překvapilo, když jsme před pátou sedali v Siem Reapu. Průchod pěkným letištěm trval pár minut. Deset z nich trvalo vystaveni víza, dalších pět jsem čekal na kolo, a už jsem mohl vyrazit vstříc třicetistupňovému vedru. Po dalších deseti minutách už jsem byl v Jasmín Lodge, kde už byl Jarda a spol právě se vrátívší z dvoudenní expedice. Po chvilce se objevili i ostatní, kteří se nezúčastnili, takže jsme byli komplet. Smontování kola bylo za chvilku, přežilo cestu bez úhony.
Večeře ve městečku : vybrali jsme lidovku "vše za dolar ", a rozhodně nebylo zle. Ušetřené oběživo jsme spotřebovali v nedalekém baru, já však místo pestrobarevných drinků zvolil klasiku pana Jamesona. V rámci večerních hovorů rozhodl náčelník pro Siem Reap Tomáš, že ráno vyrážíme na okruh po chrámech o půl šesté. No co, aspoň bude aklimatizace rychlejší...
Večeře ve městečku : vybrali jsme lidovku "vše za dolar ", a rozhodně nebylo zle. Ušetřené oběživo jsme spotřebovali v nedalekém baru, já však místo pestrobarevných drinků zvolil klasiku pana Jamesona. V rámci večerních hovorů rozhodl náčelník pro Siem Reap Tomáš, že ráno vyrážíme na okruh po chrámech o půl šesté. No co, aspoň bude aklimatizace rychlejší...
úterý 6. března 2012
Jak se jezdí v Siem Reap
Prvni jizda po Siem Reap zaskocila zejmena mene zkusene cyklistky - Sheilu a Majku. Provoz se da popsat slovy fungujici anarchie. Ulicemi se vali proudy aut, autobusu, riks, motorek, mopedu, kol a pesaku. Jsou to dva proudy valici se proti sobe, ale niloliv jeden vpravo a jeden vlevo, jak by Evropan ocekaval. Pravda, prevazujici provoz je vpravo, ale jezdi se po obou stranach obema smery, vsichni troubi a ejhle - funguje to! Princip provozu jsme pochopili po nekolika ujetych kilometrech. Da se shrnout do techto pravidel:
1. Pravidlo - Lotova zena: za zadnyych okolnosti a nikdy se nesmis ohlednout! Nedela to nikdo, co se deje za mnou, to me fakt nezajima.
2. Pravidlo - soustred se na to pred tebou. Pocitej s tim, ze nikdo pred tebou neresi, co se deje za nim, a ocekavej cokoliv.
3. Funguj plavne: vyvaruj se jakycholiv necekanych zmen rychlosti a smeru, jezdi predvidatelne.
Dodrzuj tato 3 pravidla a muzes vzit kolo a vyrazit do dopravniho huchu Siem Reap.
1. Pravidlo - Lotova zena: za zadnyych okolnosti a nikdy se nesmis ohlednout! Nedela to nikdo, co se deje za mnou, to me fakt nezajima.
2. Pravidlo - soustred se na to pred tebou. Pocitej s tim, ze nikdo pred tebou neresi, co se deje za nim, a ocekavej cokoliv.
3. Funguj plavne: vyvaruj se jakycholiv necekanych zmen rychlosti a smeru, jezdi predvidatelne.
Dodrzuj tato 3 pravidla a muzes vzit kolo a vyrazit do dopravniho huchu Siem Reap.
Jarda
středa 29. února 2012
Stane se... (den 0)
Den pred odletem Lucka (Spelda) ztratila pas. Prohledela cely byt, pak se zajela podivat na chalupu k Benesovu, nenasla ho. Vratila se do Prahy a jeste jednou poradne prohledala byt. Pas nikde. Vyrazila na magistrat si nechat udelat nahradni doklad a po ceste vola Sheile:
* Nechavam si delat nahradni pas, myslis, ze to do zitra stihnu?
* Pas asi stihnes, povida Sheila, ale jak stihnes vietnamske vizum?
* Vizum je v pohode, na to Lucie, pro to si jdu na vietnamskou ambasadu dneska odpoledne.
* Tak v tom pripade si nahradni pas delat nemuis, mas ho na ambasade.Jarda
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)