Budíček na 6:30 mi už připadal lidský. Hodina na sbalení stačila až až. Snídaně v konverzačním rytmu se ovšem z plánované půlhodiny protáhla do devíti a to už bylo docela teplo.
První zastávkou ještě v Siem Reapu byla krokodýlí farma. Prohlásivše zpychle, že podobných drůbežáren jsem v nedávné době viděl několik, vyměnil jsem okamžitě ušetřené dolary za pivo a jal se hlídat kola. Jarda byl zpět po deseti minutách, se slovy "měl jsi pravdu, je to drůbežárna". Koneckonců krokouší maso u včerejší večeře bylo podstatnější světlejší než kuřecího.
K přístaviště lodí to měl výrobce 25 km. Silnice vedla krajinou, z níž bylo patrno, že je pravidelně zaplavovaná. Jezero Tonli se totiž v období dešťů zvedá o 6 metrů a zvětšuje svoji plochu osminásobně. Teď je ovšem období sucha a tak všechny domy stojí na kulech vysoko nad suchou zemí. Často jsme také potkávají velké vodní plantáže růžových lotosů. Ty se zde ale pěstují pro pohárovité plody plné oříšků
Cestou se nějak stalo, že jsem se dostal do čela a objevil se jako první u brány národního parku. S placením vstupu jsem chtěl počkat na ostatní, netušil jsem ale, že na poměrně nehostinněstém místo strávím půl hodiny, zatímco ostatní budou relaxovat v hospůdce.
Systém lodiček je tu dost zprůmyslněný, autobusy navážejí turisty a lodě jezdí jedna za druhou. Nejdřív kus po řece, jejíž břehy lemovaly rybářské domky na kolech I jejich obyvatelé brodící se se sítěmi v malých vodách. U jejího ústí byla potom jedna z plovoucích vesnic. Na vodě plavalo na bambusových plovácích vše - obydlí, obchody, restaurace, škola. Ale I policejní stanice a křesťanský kostel. A jako jinde I zde se domky lišily dle bohatství majitelů - od nutných rákosových přístřešků až po velké pestře malované stavby. Chvíli jsme se nechali s vypnutým motorem unášet proudem, čehokoliv využity dvě nuzné loďky, aby se k nám přiblížily. Jejich osazenstvo tvořily ženy s několika malými dětmi a všichni se z nás oslovením "bejbyvandolá" dostat nějaké peníze. Tomáš říkal, že při jeho zdejší loňského návštěvě tohle nebylo. Nojono, vývoj. Rozvoj turistiky má I svátek negativa.
Zpět jsme se vrátili stejnou cestou, celá akce byla na hodinu a půl. U výstupiště nás už čekal zdejší typický minibus, naštěstí od podobných čínských měl ale luxusní prostor pro nohy. Vyskládali jsme kola amohli vyrazit na více než 300 km dlouhý přejezd. Ale ještě jsme zastavili na oběd ve velké restauraci u silnice. Její průhledná rákosová podlaha umístěná několik metrů nad zemí sice v tu chvíli nehostila téměř žádné návštěvníky, ale že zavěšených hamak byl pěkný rozhled po okolí.
Ve tři jsme konečně vyrazili s vyhlídkou 5-6 hodinové jízdy. Plochá krajina monotonně střídala typické tropické vesničky uprostřed banánových plantáží s téměř pustými oblastmi záplavových území. Tohle bych fakt na kole jet nechtěl... S jednou pauzou budeme kolem deváté v Phnompenhu a zítra si toto drsné město prohlédneme.
Ujeto: kolo 14 km/ celkem 66 km (M); loď 17 / 17 km; bus 320 / 320 km
Žádné komentáře:
Okomentovat