Po včerejších hodech jsme vymýšleli, jak se v Kepu zdržet o den déle, což se nám nepodařilo. Po snídani jsme se zastavili na krabím tržišti pro další spotřebu pamětí našich foťáků, pokračovali jsme u sochy Velké mořské víly (bílá socha asi hinduistické bohyně ) na mysu v centru městečka a skončili u sochy obrovského kraba na hlavní pláži.
Hned za městem jsme zabočili na prašnou zkratku mezi pole, kterou jsem objevil na poněkud hanebné turistické mapě. Kromě zkrácení o 20 km proti asfaltce jsme si slibovali pěknou krajinu. A tímto opravdu začala jedna z nejhezčích kambodžských etap. Nejprve jsme se klikatili mezi rýžovými poli, v této části roku ovšem po sklizni a bez vody. Když se voda v políčkách objevila, nebyla tam kvůli rýži. Mohli jsme ale pozorovat proces výroby soli. To se prostě napustí slaná voda do polí - nádrží a nechá se žhavým sluncem odpařovat. Když voda zahoustne a začne se srážek sůl, je nutno ji pečlivě rozhrnovat, aby vše probíhalo rovnoměrně. Hrablem se vytvoří již bílé řádky soli vysrážené z nasyceného roztoku. A z nich už se ve vzdálenosti asi 1 m tvoří kupičky, které se pak již ukládají do nedalekých skladů. Mezi hladinami salin jsou kupodivu I vesničky a až nás překvapilo, jak děti v nich vypadaly zdravěji a čile. Po pár kilometrech klikatění se cesta propracovala k moři do rybářské osady. Zde kupodivu měli hospůdky, ke nám na počkání vychladili nápoje od čaje až po pivo a my zatím mohli pozorovat ruch domácích zvířat okolo. Zvlášť prasátka byla slyšet.
Po pauze se cestička zúžila do pěšinky a pokračovala palmovými háji podél moře do další vsi, ještě podstatně chudší. Bikování to bylo moc pěkné, cestičky byly zpestřené písečnými vanami a tak jsme si zajezdili moc hezky. Po odbočení od moře čekala další zábava, jízda po hrázích rýžových polí. Cesta při tomto způsobu ježdění sice moc neubíhala, ale zato bylo pořád co fotit. Před polednem, kdy jsme vyjeli zpět na širší prašnou cestu, jsme tak měli najeto jen 20 km. Po pár km jsme našli obchůdek s ovocem a nápoji a poobědvali melouny, ananas, pivo a kolu. Zároveň jsme také zjistili, kde jsme a že snad čtyřpruhová prašná silnice, jíž jsme dosáhli, opravdu vede k vietnamské hranici. Po šesti kilometrech jsme byli na ní a kambodžský výlet se stal minulostí. Moc se nám tu líbilo.
"Vietnamci sázejí rýži, Kambodžané se na to dívají a Laosané poslouchají vleže, jak roste", říká dle naší klientské příručky jedno místní přísloví. V Laosu jsme nebyli, ale když jsme vstoupili mohutnou stavbou hraničního přechodu do Vietnamu, museli jsme zbytku úsloví dát za pravdu. Vietnam je na první pohled rušnější, rozvinutější, bohatší. Rozdíl je jako mezi námi a Německem. Posledních 7 km jsme natočili po asfaltu, který začal hned na hranici. Ha Tien je rušnější, než Phnompenh.
Vyměnili jsme peníze a stali se milionáři. 1 € = 27 000 dongů. Strašně se nám ty nuly motaj. Po ubytování jsem hned vedle našeho hotelu objevil cestovky s trajektem na ostrov Phu Quoc. To byl Můj malý sen od začátku této cesty, přestože v rámcovém plánu nebyl. Tropický ostrov je díky svým skvělým plážím I přírodě volitelným závěrem našich vietnamských zájezdů. Zkrátím to. Podařilo se mi vymyslet takový plán, že jsem přesvědčil spolucestující, abychom tam jeli. YEES, jedeme na Phu Quoc!!!
Ujeto na kole: 42 km
Žádné komentáře:
Okomentovat