Den 12: Příjezd na Phu Quoc

Trajekt jel v osm dvacet, slečna z cestovky nás k němu eskortovala na motorce. Přístaviště se teprve buduje, v kryté čekárně už ale fungoval bufítek, kde měl znamení vietnamské ledové kafe. To se překape úžasná místní káva chutnající po čokoládě (je v tom nějaký trik při výrobě, Radka ji viděla, tak třeba ji popíše v diskusi ) a zasype se hromadou ledu. Je to lepší než řecké frapé a to je co říct. Závislost se buduje rychle.
Na trajektu se nás snažili natlačit do ledově klimatizovaného salónu, ale my jim zdrhli na dolní palubu, kde byl bar s větrákem a pustili se s Tomem a Jardou do mariáše. Prohrál jsem 120 000, některá přísloví asi nefungují stoprocentně. Po dvou hodinách klidném plavby se z mohutného oparu, který skrýval I obzor, vynořil vytoužený ostrov a po další půlhodině jsme přistávali u skromného přístaviště u
Phu Quoc je celý zalesněný a pláže jsou na západní straně. Naše trasa tedy vedla přes SV výběžek obloukem přes národní park. Po 9 km jízdy prašnou cestou na sever byla vesnička, a samozřejmě hospůdka. Po skvělých nudlích jsme mohli pokračovat. K našemu překvapení se prašná cesta proměnila v náčrt dálnice, kde jsme střídavě pomalu stoupali po levé či pravé straně. Kolem byly nádherné lesy a dálnice působila jako strašná jizva v krajině. Nakonec se dálnice ustála v obou pruzích a my v nulovém provozu jeli dál na jihovýchod. Přibylo osídlení, místní obyvatelstvo využívalo odstavný pruh k sušení pepře rostoucího na okolních plantážích. Vypadaly jako takové malé chmelnice. Tak jsme dojeli k hlavnímu městu Duong Dong, na jehož okraji se dálnice změnila v úzkou prašnou cestu, po níž jsme vjeli do městského ruchu. Hlavní ulice už byla samozřejmě už široká, asfaltová a se semafory. Propletli jsme se živými ulicemi, po dřevěném mostu překonali řeku a najeli na pobřežní dálnici. Vyřídili jsme letenky pro holky na zítra a našli bungalovy pár metrů od pláže.
Dnes byl poslední společný večer, zítra odlétá Majka, Sheila a Alenka. Dalí jsme si úžasné plážové BBQ, ryby a jiné potvory, na mne vyšly tři obří krevety. Paráda. Dekadentně jsme ty hody s Martinem a Špeldou zapíjeli místní whiskou Wall Street. Večeře skončila a dvojice se odešly loučit, zatímco my pokračovali druhou lahví. A tak jsem poprvé nenapsal blog...
Ujeto: 42 km na kole; 45 km lodí